Úvodní strana / Sloupky / MDŽ

MDŽ

Ten byl v neděli.

V úterý jsem šla cvičit. Chodím dvakrát týdně u nás do Sokolovny, rekondiční tělocvik se skupinou žen vesměs starších než já, ale podnikavých a života si užívajících. Párkrát jsem v poslední době vynechala, cítila jsem, jak mi to už chybí, jak jsem celá ztuhlá, a moc se těšila. Cestou jsem dohnala Hanu a pak Blanku. Ta šla prvně po delší nemoci a povídá:
„Volala mi Pavla, že dnes jen posedíme, abych přišla, ale já bych už dneska stejně šla, i cvičit.“
„???“
„No, ženský se minulý týden domluvily, že zapijem MDŽ.“
„A to jako že se vůbec nebude cvičit?!“
„Asi ne. Ale můžeš si zatancovat, donesou kazety s country muzikou.“
Stála jsem před Sokolovnou v hloučku štěbetajících žen, tepláky neměla žádná, zato tašky, ze kterých koukaly sedmičky a různý krabičky. Co teď? Dvě deci jsem si dala s manželem, než jsem odešla, na víno nemám chuť ani trochu, trdlování při magneťáku mě neláká ani co se za nehet vejde. A já je znám a sebe taky, jedna lepší kuchařka než druhá, až vybalí ty svoje jednohubky a tyčinky a brambůrky, neodolám a místo pohybu se akorát nacpu. A ještě budu mít trapný pocit, že na cizí útraty, protože jsem nic nepřinesla a je úplně jedno, že jsem to nevěděla. Do háje! Ale odejít, to by bylo blbý…
V propadlišti všechno vyskládaly na stoly a mně bylo jasný, že to nebude otázka hodiny. Byla mi zima a byla jsem otrávená. Holky se bavily o rekondičních pobytech na Vysočině a o zážitcích z výroční schůze Svazu postižených civilizačními chorobami. Já seděla a přemýšlela, jestli se zvednout hned nebo až za chvilku. Vypila jsem deci Frankovky, ochutnala jednohubky, spořádala dva ještě teplý bramborový placky s povidly, vyslechla na ně recept a požírala Vlastino jedinečné slané pečivo. Zvedla jsem se s omluvou po hodině a půl. Nikomu to nevadilo, jejich dobrá pohoda ani zábava očividně nestály a nepadaly s mou přítomností.
Proč? Proč tohle dělám? Kdybych věděla dopředu, co je na programu, nepůjdu. A nebo půjdu, ale pak to bude o něčem jiným. Ale teď jsem na to náladu vážně neměla. Tak proč jsem se neotočila a neodešla hned? Vzpomínáte? To by bylo blbý… Komu? No samozřejmě, že mně. Co by tomu řekly, že? Třeba, že jsem divná. Nebo nafoukaná. Že na ně kašlu. Domněnky pomněnky. Strachy. A představy. Moje představy o jejich představách. Jako kdybych mohla vědět, co mají v hlavě. Nejspíš by se tím vůbec nezabývaly. Kdybych se radši starala, co v ní mám já! Kdybych se už konečně začala starat o to, co chci já a udělala to, místo abych se starala o to, co by - možná – chtěli druzí a snažila se to udělat. Doprčic. Už zase starost o mínění těch druhých. Mínění Druhých Žen. MDŽ. To abych fakt zapila.
Mimochodem, Vlasta dělá placky z hladké mouky a horkých rozmačkaných brambor uvařených jako na kaši. A jen trochu soli. Jsou vynikající!