Úvodní strana / Sloupky / Sen?

Sen?

Zdál se mi dost dobrý sen.

Možná jsem muž. Jdu někam, napřed nevím kam, ale potom už jo – pro svou snoubenku, odněkud ji přivést zpět. Domy mizí a ocitám se jakoby na louce, za vsí. Stojí tam stará budova, snad škola. Napadá mně – peklo. Vrata jsou otevřená. Vcházím dovnitř, je tam nějaký člověk. Školník? Vrátný? Je v pohodě, ani by si mě snad nevšiml. Ptám se na snoubenku. A aby ji pustil. Krčí rameny, jo, je tady, nikdo ji nedrží, klidně může odejít. A kývne směrem ke schodům do sklepa. Schody jsou z hrubě opracovaného pískovce, jdu dolů, první patro, druhé, vím, že je až dole, ve třetím. Je tam, na to že sestupuju do sklepa, hodně světla. Schody působí teple, stěny tak trochu září. Dole je světla i tepla ještě víc, příjemně. Opět otevřené dveře – do velké třídy, spíš rozlehlého sálu. Je tam plno lidí. Jsou zahledění do sebe, celí šediví, smutní, pláčou, vztekají se, zápolí, nesmyslně se motají sem a tam, koukají do země, docela odpudivý propletenec. Nikdo z nich nevnímá teplé světlo, které vyzařuje ze stěn a obklopuje je. Jako slepí. A mezi nimi klečí, spíš sedí na patách, dívka, žena, má zavřené oči a systematicky tluče čelem o zem:
„Mea culpa, mea maxima culpa.“
Jsem to já. Jdu pomalu k ní, vlastně k sobě, čekám. Trvá to, ale nakonec přestává, zvedá se a pomalu ten chumel opouští. Už je tam jen ona, vlastně já. Stojím kousek od stěny, ty ostatní si nějak neuvědomuji, nechala jsem je za sebou. Najednou se někdo propadne stropem dolů, zůstane tam po něm díra, kterou se spojuje světlo zdola se světlem nahoře, ten strop je docela tenký, jako překližka a já vím, že nahoře je ta louka. Po chvilce udělám malý krok, pak ještě a stojím v kuželu světla. Nevím, jestli mě to světlo nějak vytáhlo nebo jsem se jednoduše vznesla - ale jsem tam, na louce plné kytek a slunce…

Komentáře

Pro přidání komentáře se přihlaste nebo zaregistrujte.