Souhlasím, Adélka je moc šikovná. To už tak děti bývají, obzvlášť, když se jim rodiče i prarodiče tolik věnují a obzvlášť, když jsou to naše děti. Ale tu paní také často slyším říkat:

„To já bych to nezvládla, já jsem k ničemu, nikdy jsem nic nedokázala, to bych se nenaučila, já jsem nemožná, nešikovná, no vidíš, zase jsem to zpackala, nic pořádně neumím, bože, jak já to vypadám, já jsem hrozná, …“

Pravda, obráceně by to bylo ještě o chlup horší, ale i tak. Co to s Adélkou udělá, když bude denně slyšet, jak se úžasná, zatímco babička nestojí ani za psí štěk? No, jak znám maminku, tak to děvčata společně nejspíš ustojí – Adélce na otázku, proč že je babička k ničemu, jistě vysvětlí, že to tak ve skutečnosti není, že tomu jenom babička kdysi dávno uvěřila. Ale co to za těch padesát či více let udělalo s tou paní? Má milý úsměv, když se vám podaří ho ve vzácné chvilce uvidět, občas jí v tmavých očích zasvítí světýlka. Ale většinou je ustaraná, utrápená, zasmušilá, shrbená, neradostná. Kdo ji začaroval? Od koho kdy slyšela:

„Ty jsi k ničemu, všechno jen pokazíš, na to nemáš, radši na to nesahej, jak to vypadáš, ty se to do smrti nenaučíš, jsi hloupá, nemožná, hrozná,…“

Vzpomněla jsem si na Šimona z jednoho sebepoznávacího semináře. V první třídě byl veselý, živý kluk, chvilku neposeděl, ale paní učitelka nekompromisně požadovala KÁZEŇ. Jednou ho vytáhla za ucho z lavice do uličky a uchem mu kroutila tak silně, že se bolestí rozplakal. Mezi vzlyky krom bolesti vnímal jen zuřivý tón hlasu a slova paní učitelky:

„A Šimon neposedí a neposedí! A bude vyrušovat a bude vyrušovat a bude vyrušovat!“

Neposeděl a vyrušoval. Po celou školní docházku, v zaměstnání to pokračovalo. Jeho život se (protože on v té bolestivé chvíli tvrzení paní učitelky uvěřil, akceptoval ho) řídil dohodou, která zněla:

„Šimon pořád vyrušuje.“

Vyrušoval a vyrušoval. Jako začarovaný. Hlasité poznámky, vtípky, pošťuchování spolužáků, nepozornost. S narůstajícím věkem mu to přinášelo vážnější a vážnější problémy, které ho přivedly až na terapeutické sezení. Bohudík.

I ta paní, stejně jako to udělal Šimon, může pravidla, jimiž se řídí její život, změnit, bude-li chtít. Tak, jako uvěřila tomu, že je neschopná, může uvěřit i tomu, že má spoustu schopností. Jenom je objevit, jenom na ně přijít, jenom je začít rozvíjet. Možná stačí jenom se na ně rozpomenout.

Možná jen uvěřila tomu, že se to tak v našich zeměpisných šířkách dělá – hanět se, shazovat se, pomlouvat se, odsuzovat se. Jenomže stokrát opakovaná lež se stává pravdou a na každém šprochu pravdy trochu.

Možná čeká, že ji někdo bude přesvědčovat o opaku.

V žádném případě to nevypovídá o její sebeúctě, sebedůvěře, sebejistotě, o jejím sebevědomí.

Ale, přátelé, ruku na srdce – kolikrát tak promlouváme i my sami k sobě? A kolikrát tak promlouváme k těm, které, jak tvrdíme, máme nejraději? Kolikrát svá slova používáme jako zaklínadla?

Že je to normální? Že zvyk? No, jak myslíte.