Poté, co mi v posledních deseti letech bylo horko častěji, než je zdrávo, ani letní vedra zrovna nemiluju.

Zaskočila jsem k tetě Bětě. Před tím už k ní zaskočila sousedka Andulka. Seděly v kuchyni, na stole kávička, vedle višňovky stopička.

Můj muž František usedl ke snídani ve světlomodré manšestrové košili. Vzdor tomu, že mu velmi sluší, neměl ji už drahně měsíců na sobě.

Začala jsem Johance číst pohádku. No, já vlastně nevím, pohádka to asi není. Spíš ze života, i když ne zaječího. I když to o zajících je. Taková didaktická knížečka o tom, jak přicházíme na svět, řekla bych. Jmenuje se „Krtek a maminka“.

Tohle si vážně poslechněte. Ozval se mi kamarád, říkejme mu třeba Václav. Jak tak pročítal „moje příběhy“, napadlo ho dát všanc i ten svůj…

Ve vlaku si ke mně přisedla Vlasta. Probraly jsme jógu, tvorbu webových stránek, zaraženou rýmu, Obamovu Nobelovu cenu a recept na cuketovou buchtu. A skončily, jak jinak, u dětí.

V knihkupectví jsem nahlédla do poslední knihy Barbory Nesvadbové „Brusinky“.

Volala Mirka. Otrávená, smutná, naštvaná, na puse opar.

Sedmdesáté narozeniny manželovy maminky znamenaly pro naše dvě rodiny počátek doby ledové.

Dostala jsem dopis.