Snídá, když tu si najednou prudce sáhne na kapsičku, pak do ní. Zarazí se a pomalu vytáhne…... dobrou polovinu mandlového proužku (každé vánoce ze dvou dávek!). Drží ho ve výši očí mezi palcem a ukazováčkem, nechápavě na něj kouká, pak stočí pohled i palec s ukazováčkem ke mně a v každém oku má jasnou, leč nevyslovenou, otázku s velikým otazníkem.
„Já to mám vědět? Ještě, že to není vanilkový rohlíček, promastil by ti kapsu… Pořád ti říkám: Nedávej ty našpiněný košile do skříně!“
Strčil vysoce trvanlivý úlomek loňského vánočního pečiva do pusy, zapil čajem a odjel do Székesfehérváru.
Vánoce. Za měsíc abych pomalu zadělala těsto na perníčky… A co si letos uvaříme ke štědrovečerní večeří? Loni jsme poprvé silně nabourali tradice. Začala jsem já:
„Co kdybychom letos neměli smaženýho kapra?“
„A proč? Vždycky ho máme.“
„No právě.“
„Já ho mám rád.“
„Já taky. Ale je otrava smažit ho zrovna na Štědrý den, všude to pak smrdí…“
„No a co teda?“
„Co tak ugrilovat kus lososa?“
„Tak jo.“
Šlo to líp, než jsem čekala.
„Ale bramborový salát bude.“
„Ke grilovanýmu lososu?“ zhrozila jsem se pro změnu já. „Myslela jsem jenom zeleninu, brokolici, dva malý brambůrky…“
„Já chci salát.“
Tak jo. Já měla zeleninu bez brambůrků, František horu salátu, oba dva po kusu lososa na olivovém oleji a rozmarýmu. Ale musím uznat, že i Františkova kombinace měla mnohé do sebe.
Kapra jsme si usmažili po Novém roce a podali si ho s bramborovou kaší.
Nemusí být vždycky všechno jako vždycky.