Jako dítě šel z jednoho zánětu středního ucha do druhého, časem dospěl až k chronické formě v levém uchu a posléze opakovaně na operační sál. Dejme slovo přímo Václavovi:
„O příčině tenkrát nepadlo ani slovo, ostatně - já se neptal. Asi po šesti letech se dostavila recidiva a já odevzdaně absolvoval další kolo vyšetřování a další nezbytnou operaci. Vše se zdálo být v pořádku, kromě sluchu. Ten se v levém uchu zhoršil. Příčinu jsme zase nehledali. Po čase se v uchu začal objevovat hnisavý výtok a tak jsem občas musel vyhledat lékařskou pomoc.“
Václav se po sedmnácti letech rozvedl, dalších deset let vedl veselý staromládenecký život, nicméně po jhu manželském se mu zastesklo a podal si inzerát. Odpověď přišla rychlá a naléhavá:
„Proboha vás prosím, přijeďte si pro mne.“
Na cáru papíru, rukopisem téměř nečitelným, s bídou rozluštil větu shora, pak i jméno a adresu. Co s tím? To mám kamsi jet a jakousi ženštinu si nastěhovat do své jediné místnosti?
„Nevěděl jsem si rady a tak jsem navštívil svého přítele-psychologa a spolu jsme se snažili najít řešení. Dlouho nám to netrvalo. Shodli jsme se na tom, že to může být alkoholička nebo narkomanka a já dopis s ulehčením zahodil.“
Tímto Václav s inzeráty skončil a brzy mu vstoupila do cesty jeho nynější žena. Ale co se nestalo: opět se objevily výtoky z ucha a byly stále silnější a nepříjemnější. Opět pravidelné a stále častější návštěvy ORL, několikrát měsíčně něco, co Václav nazývá „nepříjemný zákrok“ (asi ho v uchu dloubali) a paní doktorka „léčení“, a to po dobu sedmi let. Pak paní doktorce došly léky, možnosti i trpělivost a doporučila operaci. Václav tentokrát, doufaje v citlivější a erudovanější přístup, zamířil do věhlasných nemocnic hlavního města. Začal nešťastně, ptal se po příčině. Odpovědi se nedočkal, mezi ostatními odevzdanými pacienty se začal cítit jako podivín a dověděl se, že jeho nemoc je jen náhoda, nicméně závažná a život ohrožující.
„Hnije vám hlava, pane“, upozornili ho v nemocnici Na Homolce.
Situace začínala být tristní a Václav nakonec souhlasil s operací. Nicméně pochybnosti hlodaly, pocit, že by měl především přijít na příčinu problému, ho neopouštěl. A tu se mu přihodilo něco podobného, jako kdysi i mně:
„Dostala se mi do ruky kniha MUDr. Vladimíra Vogeltanze „Co s doktorem“. Knihu jsem přes den přečetl a další den ráno spěchal do Prahy do jeho „ordinace“. Na konzultaci jsme se pro jeho vytíženost nedomluvili, ale pozval mě na seminář etikoterapie následující víkend do Vlašimi. Ten jsem strávil s dalšími 23 hledajícími účastníky sedě v kruhu, kde každý vyprávěl svůj příběh. Čas plynul a já pořád nechápal, jak mi toto povídání může pomoci. Téměř všichni ostatní už svoji příčinu našli a já pořád ne. Až v neděli dopoledne začal Vladimír vyprávět příběh, kdy z nevědomosti nepomohl svému kamarádovi, který se dostal do vězení a ve mně v tom okamžiku vybuchl granát. Najednou jsem VĚDĚL, kde je příčina mých potíží. NEPOMOHL JSEM ŽENĚ Z INZERÁTU! Věděl jsem naprosto jistě, že proto špatně slyším. Nechtěl jsem slyšet volání o pomoc! Byl jsem nevědomý, líný a lhostejný k osudu druhého člověka. Musím se přiznat, že jsem se z tohoto zjištění málem zhroutil. Ale zároveň jsem věděl, že už na operaci jít nemusím, že pominul důvod, který mě upozorňoval na mé špatné chování. Následující úterý jsem šel na kontrolu do nemocnice a tam vyvolal zmatek. Byl jsem podezírán, že jsem si z domova přinesl jiné ucho. Nastaly v něm takové změny, že se to nedá přirozeným způsobem vysvětlit. Operace byla odvolána, několik let jsem ještě docházel na kontroly, ale v současnosti žádné potíže nemám a ucho je v suchu.“
Náhoda? Zázrak? No, v každém případě voda na můj psychosomatickoterapeutický mlýn.

Dodatek:

Po čase se Václav „řízením osudu“ setkal s matkou „ženy z inzerátu“. Byla dlouholetou přítelkyní lékaře, který měl Václava naposledy operovat a už neoperoval. Vyprávěla mu příběh své dcery, která se provdala za muže, jenž ji tak psychicky týral, až u ní propukla schizofrenie a když se jí nepodařilo od muže se dvěma malými dětmi odejít, spáchala sebevraždu skokem z Nuselského mostu.