Ne že by před tím byly naše vztahy kdovíjak horoucí, ale šlo to. Jakž takž, když jsme (a oni určitě taky) přivírali oči. Často obě. Ale znáte to, držíte léta pusu a zuříte nebo pláčete, až když za tchyní zapadnou dveře. Nebudu nespravedlivá, moje tchyně je, jaká je a já taky. Jak už to bývá, nevešly jsme se vzájemně do představ, ať jsme se snažily, jak jsme chtěly. My dvě. Naši muži a naše dcery (vnučky) se moc nezalamovali.
Asi dva týdny před tím významným dnem jsem koupila dárek a začala přemýšlet, jak to uděláme. Manžel jako obvykle v zahraničí, starší dcera s půlročním miminkem, mladší ve zkouškovém období. Jak to sladit? Babička určitě bude na chalupě chystat oslavu pro celé široké příbuzenstvo. Den D je v úterý, takže buď sobota Před a nebo Po. Vyřešil to manžel – přijede v pátek Po a v sobotu Po pojedeme gratulovat. Holkám se to hodilo taky a já se tím přestala zabývat.
Ale kdesi vzadu, jak se den D blížil, mi poblikávalo výstražné světýlko. Babička nevolá, aby nás pozvala, něco není v pořádku. Že by čekala, že se nabídneme jako pekařky, kuchařky a uklízečky? Že se zeptám, jestli něco nepotřebuje? No, možná, ale v zaměstnání jsem nevěděla kam dřív a byla jsem ráda, že jsem ráda a vůbec, jestli něco chce, ať se ozve. Zavolám až v pondělí večer, abych popřála a ohlásila návštěvu na sobotu Po. Mé tušení bylo správné. Popřála jsem za všechny, řekla, že přijedeme komplet v sobotu. Babička ani nepoděkovala, jen přecedila přes zuby, že oslava byla v sobotu Před a byli tam VŠICHNI. A všechno MUSELA nachystat SAMA.
V sobotu Po holkám neodpověděli s dědou na pozdrav, mou napřaženou ruku ke gratulaci i tu s dárkem babička přehlídla, na stole čtyři okoralé chlebíčky. Začínala jsem si připadat jako ve zlém snu. Co slovo, to kapka jedu a do toho děda s láhví od octa:
„No tak si teda připijeme, když už jste přijeli.“
Situace začínala být absurdní.
Jako kdyby celý týden od oslavy, na níž byli VŠICHNI, strávili přípravou detailního scénáře, jak nám ukázat, zač je toho loket. Jen jsem pořád nechápala, čeho. Záštiplné poznámky začaly směřovat ke starší dceři a já tam seděla jako jojo. Zasáhl manžel.
„Prosím vás, přestaňte, co to do vás vjelo? Vaše chování nás uráží. Jestli toho nenecháte, odejdeme.“
Přilil tím jen oleje do ohně a nezbylo, než se opravdu zvednout a ve spršce útočných gest a slov vyklidit pole. Odešli jsme opravdu nebo jsme byli spíš vyhnáni?
Nechápali jsme. Nejvíc to asi zasáhlo manžela, starší dcera pokrčila rameny:
„No jo, babička.“
Od dětství odmítala hrát tu naši zdvořilou komedii, usmívat se a dělat, že je všechno OK. A to jí prarodiče zřejmě nebyli schopni odpustit. Nicméně trvalo roky, než jsem pochopila, co se tehdy vlastně stalo.
Starší dcera Kateřina už měla v té době děti dvě, vlastní domácnost, dům. Přes ulici. A jak to bylo v naší rodině zvykem (moji rodiče dům vedle nás, po svatbě jsme tam bydleli několik let spolu s nimi, bráchou, babičkou a dědou, dodnes spojené zahrady), všichni chodili z domu do domu, kdy a jak se komu zachtělo, soukromí se respektovalo snad jen na záchodě. Jedna velká rodina. Úžasné. Úžasné?
Kolikrát, když jsem sotva přijela z práce domů, utahaná jako kotě, a viděla maminku přicházet přes zahradu, bych se byla nejraději zamkla, dala nohy na stůl a aspoň na deset minut zavřela oči i uši, než zase bude plný dům. Místo toho jsem se na maminku usmála, pozvala ji dál, uvařila kávičku a hodinu poslouchala, čím ji zase rozčílil děda, táta nebo brácha. Kolikrát jsem obracela oči v sloup, když jsme sotva položili na zem kufry po návratu z dovolené a už tu byl děda, zasedl na svoji oblíbenou židli u okna a jal se nás zpovídat. Trpělivě jsem odpovídala a pak všeho nechala a ještě si k němu přisedla, protože ho rozčilovalo, že mezi odpověďmi vybaluju prádlo, mažu chleby, vařím čaj a okřikuju holky. Kolikrát, když už holky bývaly častěji z domu, jsem promarnila příležitost prožít pěkné (vášnivé) nedělní odpoledne, protože co kdyby někdo (babička, děda, maminka, táta, brácha, švagrová, sousedka) přišel… Jo, zamknout? Ale co by si pomysleli, kdyby narazili na zamčené dveře, když je přece jasný, že jsme doma (neodhlásili jsme odchod!)? Kolikrát…? A kolik let!
Ne tak Katka. Napřed jí to možná nepřišlo, pak to asi už jen trpěla. Než posbírala odvahu a řekla:
„DOST. Je to u nás jak na pražském mostě. Klíče máte na to, abyste mohli zalít kvítka, když nejsme doma nebo kdyby bylo něco mimořádného. Jinak máme ZVONEK. A na návštěvě nejlíp domluvit se předem. Ke Kristině taky nejedete, kdy vás napadne, ale napřed zavoláte. To je snad fuk, že my přes ulici a ona dvacet kilometrů, ne?“
Spadla mi sice trochu brada, moc příjemné to nebylo a já nepříjemné situace přece nemusím, ale vlastně jsem byla ráda, že do toho šlápla. Léta mi ten stav vadil, ale nic jsem neřekla. Prostě to tak BYLO. Manželovi spadla brada podstatně víc. Čímž pádem to nemohl dlouho skousnout. Trvalo mu snad tři měsíce, než se s novými pořádky srovnal.
„Oni k nám taky chodí, kdy je napadne!“
„Ale oni budou respektovat naprosto stejná pravidla.“
„Ale to je mi jedno, mně to nevadí, když kdykoli přijdou... A to mám zvonit a stát přede dveřmi? A to jim mám telefonovat? Přes ulici? To nemyslíš vážně?“
Myslela jsem to vážně a hlavně to vážně myslili oni. Bohudík. A mně v těch dnech a týdnech, kdy manžel s dcerou skoro nemluvil, došlo, proč začala doba ledová. Neplnili jsme, a ani jsme plnit nehodlali, představy rodičů. (Od toho děti taky nejsou.) Jejich chování jsme tehdy nechápali, odsuzovali. Za co nás trestají? A o co byla nynější situace jiná? O nic. Akorát že šlo, opět bohudík, jen o přechodné ochlazení. Přece jen to ty generace posouvají. Pomalu, ale jistě.