Paní Andulku jsem už dlouho neviděla. Naposledy před pár měsíci, kdy mi líčila poslední zážitky z onkologie.
„Jak se máte?“
„Pořád stejně.“
„Takže dobře, ne?“
„Ále, darmo mluvit,“ mávla rukou. „Jára se rozvedl, nemá kde bydlet, bude se k nám stěhovat…“
Jára je syn. Dávno dospělý, dávno bez zaměstnání a teď tedy čerstvě bez ženy, tudíž i bez bytu a peněz. Andulka dávno v důchodu, několik let těžce nemocná, sedřená, v domku bydlí s manželem, který se umí akorát dobře najíst, dcerou, která doma vezme do ruky jen skříňku se šminkami, zetěm, který o práci nezavadí, a dvěma vnuky, kteří by snědli i bábu s nůší, kdyby pořádně nenavařila. A milá a nemocná Andulka se nezastaví od rána do večera, jen aby svoji širokou rodinu udržela nad vodou. A do toho ještě Jára.
„A kam, proboha?“ vyjelo ze mě jsouc obeznámena s jejich bytovou situací.
„Ale, místa máme dost…“
No potěš.
„Ale asi málo práce, ne?“
„Vypadá to tak. A málo starostí.“
„To by chtělo vystěhovat.“
Brzdi! Napomenula jsem se. Ale jaksi jsem si to nemohla odpustit. Ani nevím, jestli jsem v tu chvíli myslela „ty ostatní“ nebo „sebe“, teda jako Andulku.
„No však já z toho brzo uteču, vím to. Už toho mám dost. Pak ať si radí sami…“
Co tím útěkem myslí, bylo jasné.
„A jen se s náma posaďte a poslechněte si to taky,“ přizvala mně.
„Děkuji, zrovna jsem se vrátila z Brna, ještě jsem neobědvala a musím se psem…“, mizela jsem.
Nelhala jsem, ale ten pravý důvod to samozřejmě nebyl. Nechci to poslouchat. Je to pořád dokola, celé roky. Ona tetě a teta pak mně: jaký je Andulka chudák, jak oni jsou hrozní, jak ji využívají, jak se kvůli nim dře. Tak ať se nedře, Andulka. Její manžel jen kypí nejen zdravím, potomci jakbysmet. Co by ji nevyužívali, když si je tak hezky navykla? Všem pomůže, všechny zachrání, jen pro sebe samu jí síly nezbývají. Nic se nezměnilo, ani když onemocněla. Nevím, jak na tom teď je, ale jestli se rozhodla tu plně naloženou káru táhnout dál, dokud může, a zřejmě pořád ještě může, proč bych jí měla říkat, co by měla nebo neměla? Nota bene - jak já to vlastně můžu vědět? Ta její slova o útěku mi zněla tak trochu jako:
„Však já jim ukážu, umřu jim a oni potom teprve uvidí, jak jim budu chybět!“
Aby se nespletla.