Občas chodí. Prosící, žadonící a hlavně manipulující, s přibalenou propisovačkou, pohlednicí, kalendářem, překližkovým křížkem, růžencem, samolepkami s mou adresou a hlavně složenkou. Tentokrát inovace – šitíčko: čtyřikrát nitě (béžová, růžová, modrá, bílá), jehly v umělohmotném červeném srdíčku, umělohmotný růžový náprstek, umělohmotné nůžtičky. Odesílatel – Nadace mezinárodní lékařské pomoci, „vlastnoručně“ podepsaná sestra Joan Clare, poradkyně lékařské pomoci.
Kdysi jsem posílala. Tisícovku tam, tisícovku onde. Nejdřív jsem zanevřela na „trpící rakovinou“. Asi uhádnete kdy i proč. Poté, co jsem „k nim“ začala patřit a hlavně poté, kdy mně došlo, že podstata je zcela jinde než v nových mamografech. Pak přišla na řadu Roska. To v době, kdy jsem se věnovala regresní terapii a mezi mými klientkami se objevila paní s roztroušenou sklerózou. Ano, ráda pomůžu, ale tam, kde vidím smysl. A já ho už viděla jinde.
Vzpomněla jsem si v té souvislosti na období, kdy jsem nadšeně "reikovala". Měla jsem tehdy jednoho kamaráda. Přepracovaný, opuštěný, nespokojený, nešťastný, ublížený, ukřivděný, otrávený, unavený, vyčerpaný a nemocný. Dávala jsem mu reiki. Dělalo mu to moc dobře, taky aby ne. A já si jednoho dne uvědomila, že krmím černou díru. I řekla jsem: A DOST. A přišla o kamaráda. Buďte klidní, nezemřel, jenom už nechodil. Myslím - za mnou.
Nejdéle jsem vydržela nadaci Krtek (nebo Klaunům?). Na děti mě dostanou, málo platný. Ale i to jsem utnula. Připouštím, že jednoduché to nebylo. Určitě přispělo i to, že moje příjmy se rapidně snížily, ale hlavně – princip je stejný.
Dopisy od všelijakých mezinárodních nadací jsem vesměs házela do koše neotevřené. Preventivně – aby mě nedostali, abych jim nedala možnost vyvolat ve mně pocit viny, výčitky svědomí, jakáže jsem to necita, když nechci zachránit trpící svět před jistou smrtí hladem, morem, AIDS a vímjáčímještě. Tentokrát jsem otevřela (asi, že obálka byla nezvykle tlustá) a zjistila, krom výše zmíněné inovace, že nadace musela investovat značnou část vybraných (velkorysých a soucitných) příspěvků do marketingu:
• děti na fotografiích jsou mnohem, mnohem zbědovanější než dřív (teď možná působím jako cynik, ale já to jejich citové vyděračství pořád obtížně rozdýchávám), jako děti už ani nevypadají
• v textu přitvrdili, manipulace jako z učebnice:

Vážení přátelé,

musím Vám napsat, protože ta scéna je tak srdcervoucí! Malému děvčátku se svírá hrdlo a v křeči lapá po dechu,…a má prázdný výraz v očích, když ji smrt připravuje o poslední dech.

V nevinném věku dvou let ji její zoufalá zubožená matka opustila.
Nadace je připravena ….ale bez Vás se to nemůže uskutečnit!
Zašlete prosím ještě dnes Vaše velkorysé, soucitné příspěvky. Neváhejte, ve hře je každý den, každá minuta se počítá. Těmto nevinným nemocným dětem jde do písmene o „ŽIVOT A SMRT“
Prosím, nezklamte ty děti… Prosím, abyste Vaše velkorysé a soucitné příspěvky zaslali ještě dnes .. bez Vaší pomoci zemřou.

A ještě jednou osobně, přímo do srdce:

Prosím, paní Dostálová, nezklamte děti... a zašlete příspěvek ještě dnes. Bez Vaší pomoci zemřou. Prosím, nenechte je v beznaději.

A trocha upřímnosti na závěr:

Mohu Vás ujistit, že tyto prostředky budou využity co nejefektivnějším způsobem pro děti… K tomu patří i správní náklady, které jsou potřebné, aby naše projekty a výzvy k poskytnutí příspěvků byly provedeny podle nejvyšších standardů.

Na standardy jim kašlu. Aspoň toho marketingového manipulátora si měli za ty prachy najít lepšího. Tuctové triky tuctové, ale taky pořádně masívní a agresívní, reklamní kampaně. S dětmi cítím, a nejen s těmi v Africe. A nejen s dětmi. Zachránit celý svět, vymýtit války, hlad, svrab, neštovice ani TBC nedokážu. I kdybych se rozdala. Myslím, že světu nejvíc pomůžu, když pomůžu především sama sobě a pak případně těm, kteří o to stojí, ukážu, jak na to.
Anebo i jinak. Ale nebudou to investice do žádných „správních nákladů“ a jiných „černých děr“.