„A co holky? Já už mám vnučky skoro na vdávání. A kolik je už vůbec tvým vnoučatům? Máš tři, ne?“
Podala jsem základní informace a skončila větou:
„Znáš to, pořád je něco, ale už je zase líp.“
„Copak tys měla s dětma nějaký problémy?“ vykulila Vlasta oči. „To není možný, takový hodný holky!“
„Jo, to jo, hodný, možná až moc. Zvlášť ta starší, když přestala být „hodná“, už jí bylo skoro třicet. Nebylo to lehký. Byla jsem zvyklá radit, řídit, organizovat… A vůbec jsem si to neuvědomovala. Trvalo dlouho, než mi došlo, že děti nejsou od toho, aby plnily představy svých rodičů. Před pár dny jsem tuhle větu použila v jednom „postřehu“ a včera mi volala o generaci mladší kamarádka, že z ní žila celý víkend. Taky má matku, které se nevejde do představ.“
„No ale taková já nejsu! To jsem nikdy nedělala! Já jsem nikdy dcerám nemluvila do výběru zaměstnání ani do výběru partnera!“ vylítlo z Vlasty.
„No, to já asi taky ne, ale jinak úplně do všeho.“
Ztratila na chvíli řeč.
„To jako myslíš takový ty každodenní rady, jako co by měly uvařit a taky jak a jak oblíkat děti a tak? To může naše Marcela vždycky vyletět z kůže. A chodí k nám čím dál míň…“
„Jo, myslím zrovna tohle. Copak to není to samý? Naše představy o tom, jak by měly vařit, mluvit, uklízet, vychovávat děti, žít? Myslíš, že to fakt víš líp?“
„Hm, nevyžádaný rady, že jo? A ty to dokážeš – nedávat je?“
„Jak kdy, ale už radím nesrovnatelně míň.“
„To já teda pořád, já to nedokážu nic neříct. Fakt myslíš, že se bez nich obejdou? Co je na tom špatnýho, my přece máme víc zkušeností!“
Víc zkušeností… S čím? Vzhledem k tomu, že Vlastině Marcele už bylo čtyřicet, tak možná hlavně s tím raděním.
Na poslední besedě v Centru Ženy 50 na téma „Já už jsem taková“, řekla jedna z účastnic:
„Víte, mně se zdá, že ty moje zkušenosti v dnešní době mým dětem (je jim dvacet a dvacet pět – moje pozn.) už moc platné nejsou. Svět se tak rychle mění…“
Můžeme předat svým dětem zkušenost? Jistě, Dokonce tu od toho jsme. Tedy pokud jde skutečně o děti. A i tam je dobré citlivě vážit a volit místo, čas, způsob i formu. Ale o tom teď psát nechci.
Nutit své zkušenosti dospělým „dětem“, když o ně nestojí, když jsou na ně a potažmo na nás přímo alergické? Proč? Před čím je chceme chránit? Že by před jejich vlastními zkušenostmi? Nějaké podivné, ne? Stejně je neuchráníme.
A tak si v této souvislosti dovolím použít a předat větu, kterou uzemnil další z účastnic zmíněné besedy její dvacetiletý syn, jemuž se pokoušela střídavě zakázat a rozmluvit podle ní životu nebezpečný výlet na kole:
„Mami, máš to marný, já stejně pojedu. A nenaděláš nic.“
Osobně si myslím, že je to dobře.