Zdeňkem Milerem vyvedený porod zajíčků v barvách mě z míry nevyvedl, i když krteček mu sluší víc. Zato text Hany Doskočilové mě vzal, spíš ovšem pod krkem než za srdce. Posuďte sami:
Nám všem notoricky známý Krteček pozoroval zajíčky při namlouvání. Chvilku trvalo, než pochopil, o co jde, proč se pořád Zajda se Zajdulkou honí. Kterési ze zvířátek mu situaci naštěstí vysvětlilo.
„Že mě, Zajdo, nechytíš!“
„Chytím, Zajdulko, uvidíš!“
„Ba ne, já se ti schovám.“
Pak se chvíli jeden druhému schovávali, teda hlavně Zajdulka Zajdovi.
„Kuk, Zajdo, tady jsem…“
V tom se však stala prapodivná věc. Zajdulka vzala Zajdovi z ničeho nic do zaječích. A doopravdy. Namířila si to rovnou ke svému pelíšku a cestou se chichotala:
„Přeci jsem ti, Zajdo, říkala, že mě nechytíš.“
Zajda běžel jako o život, jenomže Zajdulka byla rychlejší (hlavně vyběhla spíš – moje pozn.).
„Třeba mě pozve k sobě na návštěvu,“ napadlo Zajdu.
Ale kdepak. Zajdulka moc dobře věděla, co se sluší a patří. Jako všechny zaječice dělala svému milému drahoty… (I já měla chuť vzít do zaječích. Tučně vytištěné jsem přeskočila, neměla jsem to srdce, vlastně spíš žaludek, a dobře jsem udělala…)
Když Zajda doběhl k jejímu pelíšku, přibouchla mu dveře přímo před nosem.
„Babi, proč to udělala?“
Aha, to mám za to, že vynechávám. Už mohlo být jasno. Usilovně jsem přemýšlela, jak z toho.
„Ona ho neměla ráda? Ona s ním nechtěla kamarádit? Ale tys přece četla, že se namlouvali?““
„No, v tu chvíli asi ne. Anebo si dělala legraci…“
Klepal, napřed málo, potom víc, volal, potichu i nahlas, ale marně. Smutně se odloudal, usedl na pařez a plakal...
„To teda byla hloupá legrace.“
To jo.
… a plakal:
„Ona mě nechce, už je to tak! Ale já jí ukážu! Natruc sním jedovatou muchomůrku a umřu. Aspoň uvidí, jak jsem ji měl rád...“
Tohle tučné jsem, nepoučena předchozí krizí, opět nepřečetla. Přece to nevinné dítě tak nezatížím! Johanka vypadala, že ztrácí zájem.
„Rozumíš tomu?“
„NE.“
Díkybohu!
„Je to nějaká blbost. Tak čti dál.“
"Četla" jsem. Každou druhou větu jsem buď vypouštěla, nebo upravovala. Krtek Zajdovi sebevraždu naštěstí rozmluvil, způsobem sice dle mého soudu rovněž diskutabilním a věku předškolnímu zajisté nepochopitelným, ale budiž.
„Zajdulku námluvy naopak náramně bavily. Když naznala, že toho upejpání už bylo dost, vyběhla z pelíšku celá načesaná a na stoleček připravila pohoštění…“
Hu.
Nebudu napínat ani zdržovat: Vzali se, narodila se jim trojčata, jako porodní bába fungovala teta sova. Co věta, to perla. Nepřeháním. Johanka to nedocenila. Sotva padla poslední slova, knížku zavřela, mám chuť napsat, že s ulehčením, ale to by bylo spíš o mě, u ní bude pravdě blíž nezájem. A vytáhla pastelky.
Knížka je určena dětem od čtyř let. Možná je to tím, že Johance budou čtyři až za týden. Ale co já? Doporučenou věkovou hranici jsem přesáhla mnohonásobně, asi jsem už zase infantilní. A pořádně.