Pokud na ranní procházku v červenci a srpnu, a letos i v přilehlých měsících, vyrazíme s Garpem později než v sedm, nazpět se už sotva vlečeme. Já ještě jakžtakž, ale jeho abych tlačila. Má na to nárok. Je mu dvanáct, což je u psů velkých plemen, k nimž se zlatý retrívr nepochybně počítá, obzvlášť ten náš, věk vpravdě požehnaný.
Musím přiznat, že jsem ho v těch dnech už v duchu odepisovala a přemýšlela, s kým já to teď budu chodit… Nejspíš s Nordicem Walkingem.
Ale všechno je jinak. Ochladilo se a Garp ožil. Přestal se zastavovat u každého trsu trávy a předstírat potíže s prostatou, pohyby má sice pořád lehce toporné, ale to už vážně lepší nebude, co bych po něm, stařičkém kmetovi, taky chtěla, ale tu a tam se opět rozběhne (bez výjimky ho k tomu přiměje pach čerstvě rozházeného hnoje) a dnes ráno dokonce tři metry pronásledoval zajíce. A já s úlevou opustila loudavou a častými zastaveními proloženou chůzi letních měsíců. Už zase rázně brázdíme a občůráváme polní cesty i necesty v širokém okolí a já jsem Garpovi vděčná za jeho každodenní ranní i večerní netrpělivé a neodbytné poštěkávání u dveří. S hůlkami by mě to tolik nebavilo.