S trochou nadsázky bych mohla říct, že mi to vyrazilo dech. Uslyšela různé věci, že je uzavřená, úžasná, uvnitř krásná,…. Ze mě vypadlo něco v tom smyslu, že jí zřejmě hodně záleží na mínění ostatních. A nic. Dlouho mi to sice leželo v hlavě, ale jinak nic. Vůbec mi nedošlo to, co mi už občas dochází, že když mě něco takhle zarazí, tak, že nad tím v duchu kroutím hlavou, je to něco jako výstražné světlo, červený vykřičník: Podívej se na sebe!
Za pár týdnů jsem vedla besedu na téma „Čtyři dohody“. Moc jsem se těšila. Ale ouha! Na besedě se nečekaně objevila o generaci mladší kamarádka z Prahy, jinak moje „věrná fanynka“, a já znervózněla. Do háje! Co to je? Proč? Vždyť mám přece radost, že ji vidím… Na delší ani další úvahy nebyl čas. Nadechla jsem se a začala. Nevím, jak auditorium, ale já cítila, že to není ono. Nebylo. Ne pro mne. Takže asi ani pro ostatní… Byla jsem zmatená. Co se to stalo? Byla jsem jako svázaná. Že by to způsobil ten fakt, že téma bylo tentokrát na objednávku? Odpovědnost, abych dostála (ach, ty dostálová!) zadanému úkonu? Abych ho splnila beze zbytku? A na jedničku? Opět vystrčil růžky můj perfekcionalismus? No jo, to jo. Ale bylo to všechno?
Ne, nebylo. Trvalo další týden, než mi to došlo celé. Ta zatracená Marie! Co Marie!? Já! Ten starý známý scénář. Zase. Znovu. Abych ji nezklamala, abych nezklamala její očekávání, její představu! Abych byla dost otevřená, dost vtipná, dost přesvědčivá. Čímž pádem výsledek nemohl být jiný než opačný. Jak příznačné! A zrovna při povídání na téma „domněnek“. Kolik jsem si jich jen v tu chvíli vytvořila! A jakou rychlostí. Co mi to všechno jelo hlavou? Domněnky o důvodu jejího příjezdu, o podobě její představy, o tom, že nějakou vůbec má, o jejím očekávání, o tom, že by mohla být zklamaná… A pak ta paní od nás z ulice, která seděla vedle, je taková uzavřená, divím se, že vůbec přišla. Abych na ni nebyla moc otevřená, aby se jí to líbilo, aby si neřekla, že … A tam vzadu ta mladá žena, má to dost srovnaný, že by to byla profesionálka? Jako třeba psycholožka. Co si ta myslí o tom, jak tady blábolím? Opět do černého, i když dohodu „neberme si věci osobně“ budeme probírat až příště. Pocit osobní důležitosti? Hmmm.
O tom jsem měla mluvit. To by bylo autentické, to by bylo přesvědčivé, to by mělo smysl. A ne se zuby nehty držet literární předlohy a snažit se zalíbit všem. Jako kdyby to šlo. A hlavně – jako kdyby to mělo nějaký smysl. Že je to můj problém /a nejen můj, co si budeme nalhávat/, to vím, ale že v tom jedu pořád až tak? Až tak. Kdysi jsem to nazvala závislostí na spokojenosti ostatních. Teď bych řekla spíš na mínění ostatních. Nic moc pocit. Ale důležitý je, že to vidím. Jen tak s tím můžu něco dělat. Musím, chci. A jde to. Sama to postupně zakouším a zjišťuji a nedávno jsem se potkala s člověkem, který říká, že se mu podařilo se od toho oprostit zcela. Od čeho? No přece od závislosti na mínění těch druhých. A ještě od… Ale o tom zas až někdy jindy. Jak na něho tak koukám, tak mu to věřím.
Ale co vy? Jak hluboko v tom jedete vy?
A ještě něco – Marie, dík za tu lekci!