„Mami, tos přehnala, proč bys nemohla nabídnout kávu? Já teda hostím ráda!“
To já taky. Ale: ráda – to je to. Jak já to v tu chvíli měla? Já si ráda povídala a do kuchyně bych šla nerada. A nikdo to ode mě nechtěl a dokonce ani neočekával. Takže o čem je tu řeč?
Náš rozhovor přešel plynule na téma „nabízení“. I dcera přiznala, že to si už vědomě hlídá. To automatické nabízení, zejména pomoci. Má vynikající trénink s vlastní dcerou. Občas svou tříapůlletou vnučku vyzvedávám za školky nebo s ní strávím pár hodin. A je to vážně škola. Její důrazné „Babi, já sama!“ mě v pomáhacím rozletu bezpečně a bleskurychle zastaví. Vezme to pochopitelně víc času, ale stojí to za to. Ona sama má ze sebe dobrý pocit, její sebevědomí a sebejistota a sebedůvěra rostou a já mám radost. A klidně mě po chvíli marného zápolení s knoflíkem u riflí požádá o pomoc a pokračuje dál. V kočárkárně se automaticky hrnu k odrážecí motorce, abych ji vynesla ven, a už slyším:
„Babi, já si ji ponesu sama. I po schodech.“
V hlase začíná znít podráždění, a když na ni kouknu, skoro čekám, že pode mnou nade mnou bude kroutit hlavou. Na chodníku nasedne a spokojeně jede. Jakoukoli překážku v podobě schodů, prahů a svahů bravurně překoná s motorkou v náručí. Stejně mi to nedá:
„ Až budeš chtít, abych ti pomohla, řekni.“
Přejde to mlčením. Jak jinak. To považuje za samozřejmé, říct si o pomoc přece samozřejmé je.
O čem to je? O nerespektování druhých a je jedno, jestli malých nebo velkých. My jsme ti, kdo to umí, zvládnou, lépe, rychleji. My jsme ti „velcí“, oni ti „malí“. My jsme ti „mocní“ a oni „bezmocní“. Chudáčci malí, co by si bez nás počali?
Znáte ty situace přece taky - manžel nemůže přečíst návod na postřiku proti mšicím:
„Ukaž, já ti to přečtu!“
Ukáže? Ne, odkáže. Do patřičných mezí. Pohledem. A vezme si brýle nebo jde k oknu. Kdybych chvilku vydržela, kdybych to zas neřešila, kdybych se nepletla do věcí, po kterých mi nic není, kdybych se zbytečně nestarala, třeba by to proběhlo stejně. Nebo by řekl:
„Prosím tě, přečetla bys mi to? Ty písmenka jsou rok od roku menší.“
Rozdíl, ne?
Kolikrát jste slyšeli nebo dokonce řekli (není to jen doménou žen, i když určitě převažují):
„Ten by si beze mě neporadil, neumí se o sebe postarat, zašel by ve špíně, umřel hlady, všechno abych mu nachystala, kdybych to já neudělala… a ukaž, já to udělám, já se na to nemůžu dívat…“
U nás je to o to pikantnější, že manžel jezdí často na dlouhé služební cesty. Je s podivem, že to vůbec beze mě přežije. Že se už dávno neztratil a nezašel hlady a ve špíně. Není to s podivem. On se totiž o sebe umí perfektně postarat. Samostatně se obleče, nají, umí vařit, umýt nádobí, podlahu i vanu, vysát, klidně vyžehlí (i košile, i když ty já přece jenom o něco líp) a klidně i doma. Tedy – pokud ho nechám. Protože to jsou přece ženské práce, že. A taky to všechno umím líp. Tak si to dělej, milá ženo, já si zatím přečtu noviny. Dovedete si představit situaci, kdy žehlíte, a váš partner si čte noviny? Určitě ano. A dovedete si představit situaci, kdy si čtete, a žehlí váš partner? To bude horší. Vzpomínám si na situaci z počátku našeho manželství. Bydleli jsme spolu s mými rodiči a narodila se nám první dcera. Něco jsem tehdy dělala v našem pokoji, možná jsem se učila nebo uspávala Katku, to už vážně nevím, ale určitě jsem se „jen tak nepoflakovala“. A přišla za mnou z kuchyně moje maminka a napomenula mě:
„Jak to, prosím tě, vypadá? Franta žehlí plínky!!!“
Šla jsem s ní, podívat se na tu hrůzu. Vypadalo to dobře. František spokojeně žehlil, poslouchal u toho Beatles, hranička perfektně vyhlazených plínek utěšeně rostla. Ale já jsem se cítila provinile. To se přece nedělá. Muži nežehlí, natož plínky. Svého otce jsem nikdy žehlit neviděla. Děda házel babičce vzorně vyžehlené košile s řevem na hlavu. Měl zřejmě neuvěřitelně ostrý zrak, nikdy jsem nepochopila, co na nich bylo špatně.
Mám štěstí, můj muž je poměrně odolný. Nepodařilo se mi ho úplně zkazit. Popravdě se moje výchovné snahy zcela míjejí účinkem. A po létech, kdy mě to často iritovalo, jsem dnes ráda, že je, jaký je.