Kamarádovy děti odrostly, firma funguje i bez něho, konečně má čas na své radosti. Jezdí na svůj pozemek stále častěji, seče trávu, stříhá stromy, ty uschlé, a není jich málo, každoročně nahrazuje novými.
Před časem stloukl bytelnou lavičku a stůl, aby pod ořechem nemusel sedět na zemi. Často tam bylo vidět sedět i jiné lidi, kteří se na tom krásném místě zastavili na své procházce. Po pár týdnech lavičku někdo vyvrátil. Kamarád ji opravil a do zimy ještě několikrát. Další sezonu už nepřežila. Napřed někdo odnesl stůl, pak nohy od lavičky, nějakou dobu jsme sedali ještě na poslední fošně u improvizovaného ohniště, ale nakonec zmizela i ta a seděli jsme opět na zemi. Ne že by to až tak vadilo, ale o to nejde.
Letos na velikonoce nás pozval na grilování. Místo očekávaného přenosného grilu stál kousek od ořechu velký kamenný nefalšovaný zahradní krb. Hrdě a barvitě líčil, jak ho přivezli náklaďákem, tři chlapi měli co dělat, aby ho po dílech odnesli na místo a sestavili. Strávili jsme pěkný večer a kamarád ve svém nadšení básnil, jak se tam všichni budeme scházet a grilovat a kochat se a povídat a jak si tam může posedět každý, kdo bude chtít…
Ano, dalo se to čekat. Někdo se prostě radši kochá na své zahradě. Po týdnu krb v noci zmizel. Zůstal jen podstavec a dnes už tam není ani ten. Kamarád uvěřitelně zuřil a krvežíznivě vymýšlel pomstu neznámému pachateli. Nápady na postavení nového krbu obklopeného nášlapnými minami střídaly vlny marnosti, v nichž mával motorovou pilou a podřezával všechny milované stromy, protože nic nemá cenu a lidi jsou hajzli.
Neudělal jedno ani druhé. Dost možná přiveze a postaví další krb. Je na to totiž dost velký blázen.
A já si vzpomněla na nápis, který jsem kdysi kdesi viděla:

Když lano rovně visí, je bezvětří.
Když se lano houpá, je větrno.
Když se lano chvěje, je zemětřesení.
Když je lano mokré, prší.
Když je lano bílé, sněží.
Když lano nevidíte, jste v Česku.

Nemám takové „moudré“ a „ vtipné“ nápisy ráda. Každý Čech taky není muzikant, ale je mi smutno.