Seděli jsme v horních zadních řadách, uprostřed. Zpočátku se mi lehce točila hlava, najednou neplatily normální rozměry, nefungoval odhad vzdálenosti. A z ničeho nic mi asi 10 cm před obličejem vycenila zuby kočičí hlava. Myslím, že patřila do upoutávky na „Alenku v říši divů“. Lekla jsem se tak, že si tím vůbec nejsem jistá. Už mě pak nic tak nevyděsilo. A že příležitostí byla spousta.
O filmu jsem slyšela rozporuplné kritiky. Nadšené nebo zatracující. Nic mezi tím. Vnímám se tím pádem jako představitelka středního proudu.
Na jedné straně žasnu, co dokáže člověk vytvořit, myslím tím technickou a uměleckou (no, místy až kýčovitou, ale fakt krásnou) stránku filmu, na druhé straně mé nadšení sráží ta černobílost, šablonovitost a - jak ráda říkám - „americká didaktičnost“. Směsice ekologie a snad parodie na „manažerskou“ i vojenskou omezenost, surovost a tupost (i v těch nejvypjatějších scénách se mi chtělo smát), hrůzných záběrů na vyhlazovací úsilí zlých lidí na nádherné, mírumilovné planetě Pandoře (tak nějak to asi vypadalo například ve Vietnamu, alespoň co z filmů s vietnamsko-válečnou tematikou lze soudit, občas jsem měla pocit vykradených scén z „Pokladu na stříbrném jezeře“ či některé jiné indiánky). Ale zato úžasná pandorská příroda a malebné scény zachycující létání na pestrobarevných dracích mě fascinovaly. A ladný pohyb pandořanů (byť i vypadali tak trochu barbínovsky), jejich vědomí sounáležitosti se všemi a se vším, jejich schopnost napojení na ostatní bytosti (i když k tomu potřebovali chapadýlka ukrytá v konečcích jejich dlouhých krásných copů), to bylo bez diskuse nádherné. Jejich pozdrav „Zřím tě!“, který znamenal nejen „vidím tě“, ale a především „vnímám tě, jsem připraven ti naslouchat“, dojímal.
Sci-fi. Pohádka. Pitomost. Vize. Kdo ví. Ale jsem si jistá, že bychom nemuseli lítat na Pandoru ani chodit do D3 na Avatara, dokonce že nepotřebujeme ani žádná chapadýlka. Že propojeni se všemi a se vším jsme tak jako tak. A že stačí uvědomit si to a začít se podle toho chovat. Že nemusíme toužebně a se slzou dojetí v oku vzhlížet k životu na vymyšlené planetě, že stačí vnímat a respektovat – sebe i druhé, lidi i jiné bytosti, stromy, řeky, vzduch. Že stačí naslouchat – sobě i druhým. A ani nemusíme měnit své pozdravy. Že Pandora není o nic krásnější než Země, ovšem až na ty oblasti, které jsme už stačili zdevastovat. A že právě tohle nám tvůrci svým americkým způsobem chtěli říct. A samozřejmě na tom taky vydělat. Budu optimistická a budu věřit, že peníze byly až na druhém místě.