Nic příjemného ani na pohled ani na šlápnutí. Ale nešť, část uklidí úklidové čety, něco spláchne postupně déšť, zbytek se rozpadne – poločas rozpadu se počítá na dny. Co to je proti věčným igelitovým sáčkům, taškám, někdy i pytlům obtěžkaným odpadky, PET lahvím všech možných tvarů i objemů, které zase v množství o poznání větším zdobí krajnice a pole kolem silnic a dálnic. A co jich bude viset na vrbách a křovinách a ležet na březích, až opadnou velké vody! Je to rok od roku horší. Proč? Protože je víc a „kvalitnějších“ obalových materiálů a tím pádem i odpadků? Nebo proto, že se chováme čím dál bezohledněji? Asi obojí.

Naproti domu, kde bydlím, je malá samoobsluha. Před ní koš na odpadky, naproti u autobusové zastávky další. Plné jsem je ještě neviděla a nebude to tím, že by je někdo tak rychle vyprazdňoval. Papíry od sušenek, čokolád, zmrzlin všeho druhu se povalují na trávnících kolem přilehlých domů. Jak komu odpadly od ruky. Vajgly jakbysmet. Zážitky s lahvemi vyhozenými z okna přede mnou jedoucího auta mám z Rumunska. Mimochodem – petek a igelitek je tam naseto tak hustě, že pole kolem Bukurešti i v říjnu vypadají jako kvetoucí louky. Je jen otázka času, kdy je doženeme. Pohodlnost, bezohlednost, hloupost, krátkozrakost, tupost, omezenost, ignorance, arogance. Tuhle jsem četla o plovoucí odpadkové kře v Tichém oceánu. Jak dlouho v tom chceme pokračovat? Dokud to jen půjde? Dokud nenarazíme jako Titanic? Před časem jsem sbírala petky na polních cestách, pak jsem rezignovala. To abych s sebou nosila pytel. Ony „zmizí“. Přijede velkokapacitní sekačka na trávu a zbudou z nich šupiny. Taky věčné. To už ty někdejší plechovky mně snad byly milejší. Ty aspoň žrala rez.

Když jsem onehdy dávala od odkazů na oblíbené knihy „Princip LOLA“, začetla jsem se. Do moderního shrnutí dávných poznání. Možná se vám bude zdát, že spojovat výroky Ježíše nebo Buddhy s odpadky obklopujícími naše domovy není zrovna nejvhodnější. A já si zase myslím, že je. Už proto, že jsem si na ně vzpomněla právě cestou po olemované dálnici.
Dovolím si trošku opisovat ze shora uvedené knihy, jejíž autor konečně taky „opisuje“:
• Mystici věděli, že všechno je JEDNO.
• Atomoví fyzici vědí, že všechno je JEDNO.
Atomový fyzik J.A.Charon řekl – „Každý atom je spojen s každým jiným atomem v kosmu, a to prostřednictvím substance (ducha!) antoihmoty … Všechno vědění je potenciálně přístupné všem atomům v kosmu“.
• Ježíš věděl, že všechno je JEDNO.
„Co jste učinili pro některého z těch nejnepatrnějších, učinili jste pro mne“ a rovněž „Já a Otec jsme JEDNO“.
• Zenový buddhismus ví, že všechno je JEDNO. Symbolem toho je kruh, a to kruh, který se nakreslí od ruky tuší. Kruh představuje jednotu, obklopuje protiklady, není to „buď – anebo“, ale „nejen – nýbrž i“. Symbolem našeho myšlení není kruh, ale přímka, nakreslená podle pravítka. Čára, která odděluje. Odděluje s brutalitou dálnice. …Tímto se naše problémy nedají nikdy vyřešit.
Se vším jsme spojeni, všechny naše skutky, ba i myšlenky, se nám vrací. Nic, co vypustíme, se neztratí. Odhozená taška nebo flaška nebude hyzdit „jen“ příkop či cestu „těch druhých“. Jsou to i naše cesty, naše životní prostředí, náš život. Všechno je totiž JEDNO. Akorát že mnohým z nás je zatím jedno všechno.