Dnes se mi znovu vetřela do myšlenek, když jsem odpovídala jiné nemocné čtenářce. Zamýšlela se ve svém dopise nad svou situací a porovnávala ji se situací svých známých, bývalých kolegyň a kamarádek: „… každá má svůj příběh, jedna např. prožívá neustále nějaké stresy, v rodině je plno zdravotních problémů, manžel má RoS, děti stále po nemocnicích, a ona je přesto zdravá… A ostatní ženské, taky docela uhoněné z práce, stáří se začíná hlásit, a přesto všechny zdravé… A já…“

Ano, jak je možné, že někdo zvládá ve zdraví i drsné životní peripetie a já, ač jsem žádné zvláštní stresy neměla, žádné životní tragedie mě nepotkaly, jsem vážně nemocná. Co to selhává v našem těle? A proč u někoho ne a u někoho ano? Otázky, které si klade spousta lidí. Otázky založené na porovnávání neporovnatelného.

To, že „oni“ mají velké problémy a já malé, to se mi může jenom zdát. Ty svoje mohu podceňovat (zvláště, jsem-li „zvládací typ“). Taky si je mohu nepřipouštět, nevidět, zakopávat pod koberec. Například:

Kolegyni zemřel manžel, což v mých očích je jasně obrovský STRES. Budiž, sice o tom moc nevím, ale dá se to předpokládat, měla asi pěkné manželství. Mně manžel nezemřel, ale moje manželství je od počátku jeden obrovský omyl, jsem už dvacet let permanentně naštvaná, nešťastná, nespokojená, ale nikdo o tom neví, nedávám to najevo, co by tomu řekli lidi … Co je „větší“ stres? To, že svůj život považuju za „normální“, na věci nic nemění. Nebo kolegyně ztratila zaměstnání, už půl roku marně hledá nové. Jasný STRES. Já zaměstnání mám, dokonce „doživotně“ ve státní správě, takže pohoda, ne? No, ale co když mě mé zaměstnání už dvacet let otravuje, nudí, nenaplňuje, vyčerpává,…? To, že i tohle považuju za „normální“, na věci opět nic nemění. Která z nás je na tom hůř?

A dále – jiná kolegyně může být schopna věci radikálně řešit. Ukončit neuspokojivý vztah, dát výpověď. Já ne. Trčím v nevyhovujícím zaměstnání i manželství. Nemám odvahu ke změně. (Podotýkám, že to nemusí být vědomé.) Vyrostla jsem v přesvědčení, že problémy jsou všude, musím vydržet, nemění se zaměstnavatel ani partner, rozvod je ostuda, výpověď dávají jen fluktuanti. Ale taková pořádná nemoc, ta mě může vysvobodit, může mi umožnit ze zaměstnání odejít, aspoň dočasně, na neschopenku, taky ovšem napořád. A manžel se mi taky najednou víc věnuje, přestal chodit každý večer na pivo a předčítá mi romantické příběhy, když jsem tak těžce zkoušená. A děti si začaly samy od sebe mýt boty a po obědě nádobí. Zisky a ztráty. Co převáží?

A nebo - je mi padesát pět, do důchodu daleko, ale jsem vyčerpaná, nejraději bych už byla doma. Jenomže zůstat doma? Co by tomu řekl manžel? Co rodiče a sousedi a kolegové a děti? Nepracovat? To přece nejde, „jen tak“ si zůstat doma. A navíc – potřebujeme přece peníze. Ale když onemocním, nikdo nemůže nic namítat. Ani já. A peníze, i když malý, taky dostanu… Opět – nic takového se neděje vědomě. Tedy, až na výjimky. Jsou jistě i mistři, kteří se k tomu invalidnímu důchodu dokážou dostat i bez útrap. Ale asi je to čím dál těžší a navíc, my nejsme žádné podvodnice. A tak jsme doma nemocné a ani to nám mnohdy nestačí. Často se i v nemoci cítíme doma nepatřičně. Patříme přece do práce, ne do domácnosti. Každý musí pracovat, bez práce nejsou koláče, kdo nepracuje, ať nejí – v tom jsme přece vyrostly. A navíc - práce v domácnosti se za práci vlastně nepokládá. Nemoc nám umožní vybočit, máme důvod, omluvenku…. Bez ní by to bylo nejen nepatřičné, ale přímo nemyslitelné…. A tak se zmítáme v v paradoxní situaci: na jedné straně bychom chtěly být zdravé, ale to by – v našem pojetí - znamenalo například vrátit se do nemilované práce, a to nechceme a jen tak zůstat doma nedokážeme (proti všem, dokonce i proti „sobě“), ale když jsme dostatečně nemocné, tak do práce nemusíme, můžeme být doma a v podstatě doma rády jsme, ale i tak máme často pocit nepatřičnosti (Bože, jak jsou ty společenské normy v nás silné!).

Proč nejsou nemocní ti druzí, to si můžeme tak akorát domýšlet. Nevidíme do nich, dokonce ani do fungování jejich rodin, partnerských vztahů. A navíc to k ničemu není. Proč jsme nemocní my, to se můžeme ptát. A možná se i něco dozvíme. Ale existuje lepší otázka. Ne „Proč?“, ale „K čemu?“. K čemu je mi moje nemoc dobrá? Co mi umožňuje? Co mi přinesla? Čeho jsem díky ní dosáhla? Nu, třeba toho, že manžel sedí u mě a ne v hospodě.

Takže, když to shrnu, věta z úvodu se dá napsat i takto:

„Já chci být zdravá, ale současně chci být nemocná, protože jinak nedostanu (vezmou mi) invalidní důchod, což pro mě bude znamenat stres s hledáním práce, kterou nechci, ale to nemohu připustit, protože…“ Z toho by jeden onemocněl, i kdyby nechtěl.

Co když máme opravdu strach, abychom se neuzdravili? Aby nám nevzali nemocenskou, důchod…? Co když máme strach ze života bez nemoci? Co když máme strach ze života? Co když si tu nemoc, a je jedno jakou, hezky pěstujeme? Co když nevidíme jiné řešení? Možná, ale to neznamená, že není. Možná není tak pohodlné, to je fakt. Ale to už je na každém z nás.