Jedno z nahozených témat bylo: „On mě vůbec neposlouchá.“ Provázené nicméně konstatováním, že „jsem fakt někdy nemožná, pořád jenom nadávám, kritizuju, brblu, ale co s tím mám dělat, když on mě tak rozčiluje“. Mimo jiné tím, že „vypíná“. Pravděpodobně ve chvíli, kdy „zase začnu“, jak kamarádka vzápětí pravila. Možná stačí jen trochu zvednout hlas, možná nasadit podrážděný tón, a dost možná už jenom otevřít pusu. A on možná nemá šanci se dovědět, jak moc mi to propocené triko pohozené v ložnici vadí. Jako začarovaný kruh.
Shodly jsme se ovšem na tom, že umět „vypnou“ může být někdy počin nejen užitečný, ale možná až život (nebo alespoň sluch) zachraňující. Pochopitelně zejména kdybychom vypnuly my a ve zcela jiných situacích, třeba když navštívíme své matky a ony jen lamentují, brblou, stěžují si: na své děti, zdraví, partnery, počasí, sousedy, politickou situaci, … Upřímně řečeno, ani se nedivím, že jak můj otec, tak i tchán jsou silně nedoslýchaví. Už dávno jsem přišla na to, že „neslyšet“ by v takové situaci bylo nejlepší. Že přizvukovat se mi nechce a proč taky a přesvědčovat o opaku je zbytečná ztráta energie. Jenomže mi to nejde. A připadá mi, že rozdíl mezi mnou a mým mužem, kterému to jde, je asi takový, jako mezi Rusem a Američanem – tuhle jsem v nějaké knize o mezilidské komunikaci četla, že Američan, když se např. chce z něčeho vykroutit, vymluví se, že ho bolí hlava. Rusa v téže situaci hlava skutečně rozbolí. No, nevím, jestli lze až tak zevšeobecňovat, ale u nás v rodině to tak nějak funguje. Vykroutíme se, ale mě bolí hlava a manžel je v pohodě.
Ale zpět k začarovaným kruhům. Nedostaneme se z nich, pokud budeme trvat na svém. Totiž na tom, že za to přece může on, že já jenom reaguju na jeho pohozené triko nebo na to, že mě neposlouchá. Proč? Protože on to vidí úplně opačně – on přece reaguje na moje věčné kritizování, na moji nespokojenost. Žádný začátek ani prvotní impuls nenajdeme. Reakce stíhá reakci. A donekonečna bude. Pokud ovšem něco nezměníme.
Tak mě tak napadá, že vlastně píšu na téma „Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem“ – nikdy jsem tomu moc nerozuměla, přišlo mi ujetý házet chlebem, nota bene, když mě někdo praští kamenem, ale když si to přeložím jako: Přestaň jednat stejně nesmyslně a pořád dokola jako on, vystup z toho kruhu, změň reakci, změň pravidlo, pusť se (zlo)zvyku,… – minimálně ho překvapíš, dost možná to celé nesmyslné chování zastavíš, stejně to není nic než zautomatizovaný řetězec „normálních“ reakcí, dává mi to smysl.
Že být „normální“ není zárukou zdraví, štěstí ani spokojenosti, na to jsem už přišla.
Jo a ještě něco: změnou pravidla nemyslím, že ty propocený trika budu pokorně sbírat ani že přestanu mluvit.