Možná poněkud namožený svaly a jejich úpony z rehabilitace, možná detektivka, kterou jsem četla před usnutím, možná Johanka, která spala klidně vedle mě, akorát občas něco zamumlala ze spánku nebo se odkopala. Nepomáhalo uvolnit tělo, stejně běžela hlava, nepomáhalo zastavit hlavu, stejně se ozývalo tělo. Znáte to. A do toho vás napadne, jestli to, co děláte, není veskrze zbytečné, jestli o to vůbec někdo stojí, jestli jste se nepomátli. Jestli se nemáte spokojit s pečením buchet, umýváním podlahy a vyzvedáváním vnučky ze školky. Máte, nemáte. Možná to štěstí máte. Mně to nejde.
A pak, druhý den dopoledne, jsem si šla zacvičit a pustila si k tomu televizi. Běžela „Sanitka“. A právě na záchranku nastoupivší MUDr. Jandera alias J. Hanzlík, při návratu z výjezdu a po ústní kolizi s nějakou very nafoukanou VIP, se ptá vedle sedícího saniťáka:
„A poděkuje vám občas taky někdo?“
„To se musíte zeptat strejdy, já jsem tu teprve tři roky,“ odtuší saniťák alias V. Němec.
„Jo, vzpomínám si, jednou jo. Asi před osmi lety se rozsekal kluk na motorce. Jeho máma nám přišla poděkovat, že jsme tu motorku nenechali odvézt do šrotu…“ pravil „strejda“ po chvilce zamyšlení.
Bože, co bych tak asi chtěla? O smyslu svého konání musím být přesvědčena já sama. A jsem. I když pochybnosti se dostaví, to ano. A potom je hůř. Ale, jak vidět, někdy stačí málo, a je zase líp :-).