Pro ilustraci jsem použila příklad z odborné literatury (P.Watzlawick a kol.: Pragmatika lidské komunikace), který uvedu i zde:
„Při svých výzkumech vlivu skupin na jednotlivce využil Asch naprosto elegantně tak jednoduché věci, jakou je zasedací pořádek při pokusu. Pracoval se skupinami osmi studentů, kteří seděli v půlkruhu kolem experimentátora. Jeden po druhém uváděli, které z více rovnoběžek (všechny byly v dané chvíli vidět na řadě tabulí) jsou stejně dlouhé. Sedm účastníků bylo ovšem předem instruováno, že mají v každé úloze odpovídat jednohlasně nesprávně. Pouze jeden student, pokusná osoba, nebyl do této domluvy zasvěcen a seděl tak, že přicházel na řadu jako předposlední, poté, co šestice ostatních s naprostou samozřejmostí odpověděla nesprávně. Asch zjistil, že za těchto okolností důvěřovalo vlastnímu vnímání jen 25% pokusných osob, zatímco 75% se ve větší či menší míře podřídilo většinovému vnímání, někteří ve slepé poslušnosti, jiní s pocity značné úzkosti. Je evidentní, že opomenout mezilidský kontext pokusu by pozorovateli nedávalo jinou možnost, než přisoudit pokusné osobě více či méně těžkou poruchu vnímání skutečnosti a psychiatricky ji diagnostikovat.“
A ze života jsem přidala zkušenost svého muže z bodování vína: jak mínění většiny ve čtyřčlenné komisi dokáže osamoceného oponenta znejistit i ovlivnit, jak mnohdy začne pochybovat o svém vlastním úsudku.
Rozpoutala se diskuse (trošku mimo kontext), kde zazněla mimo jiné i námitka:
„Ale to přece není tak jednoduché, přizpůsobovat se musíme, je těžké postavit se proti většinovému názoru nebo pravidlu chování, člověk se pak cítí nepříjemně, trapně…“
Souhlasím, není to jednoduché ustát vlastní názor, věřit svým očím víc než očím těch druhých, nepodlehnout většině, autoritě, situaci. Chce to patřičnou dávku sebevědomí, sebedůvěry, sebejistoty a ještě několika dalších „s“.
Jistě, přizpůsobovat se musíme, i proto, abychom přežili. Přizpůsobujeme se počasí, zákonům, dopravní situaci i pravidlům silničního provozu, školnímu řádu, partnerovi, bezpečnostním předpisům, módě, společenským pravidlům, finančním možnostem, požadavkům šéfa,… Jistě, ale všeho s mírou. Nemusím jít za každou cenu proti proudu, ale nemusím slepě poslouchat a následovat.
Ano, člověk se může cítit nepatřičně, nepříjemně trapně, když vyčnívá, když vybočí, když se odlišuje. Ať už svým oblečením, vzrůstem, chováním, sexuální orientací, barvou pleti, názorem, postojem. Chce to odvahu.
Známe to všichni, všichni jsme se někdy dostali do situace, kdy jsme museli volit mezi „sebou“ a druhými, mezi svým názorem a míněním ostatních, mezi svým vnímáním a soudy druhých, mezi svým zájmem a zájmem „celku“, mezi vyjádřením svých pocitů a zachováním dekora. Možná z pohledu zvenčí ani o tolik nešlo, ale pro nás nastalo dilema. Kolikrát jsme slevili ze svých postojů, kolikrát jsme se přizpůsobili a kolikrát jsme se za „sebe“ dokázali postavit? Možná nám vytanou vzpomínky na situace, v nichž jsme neslevili a jsme na to dodnes hrdí, možná se vynoří situace, které jsme neustáli, situace, které v nás dodnes vyvolávají pocit studu, trapnosti nebo zuřivosti. Taky mám takové.
Krátce po nástupu do zaměstnání jsem dala facku svému tehdejšímu šéfovi. Pozval si mne pod záminkou počítání prémií do kanceláře, za dveřmi se na mě nalepil a jal se mě líbat. To nebyla otázka volby. Ruka mi vylítla sama, vzápětí já ze dveří, on se vynořil až po několika hodinách, pravděpodobně čekal, až mu otisk mé dlaně zmizí z tváře. Dva dny se mnou nemluvil, pak se vše postupně vrátilo do starých kolejí. Jen jeho harašení už zůstalo u občasných dvojsmyslných vtipů, které jsme přecházely vesměs mlčením, slabší povahy křivým úsměvem, k akci se už nikdy neodhodlal.
Po pár letech jsem v podobné situaci - za jiných okolností, nebyli jsme sami - reagovala zcela jinak. Už ve vedoucí funkci jsem na poradách vedení sedávala vedle staršího kolegy, známého proutníka. Nosila jsem minisukně a on mým kolenům nedokázal odolat. Sotva porada začala, už jsem na svém levém koleni ucítila jeho pravou ruku. Uhnout nebylo kam, sundat ji, to jsem sundala, ale vzápětí jsem ji tam měla znovu, výhružná syknutí koutkem úst (aby nikdo nic neviděl, cítila bych se trapně – já!?) taky moc nezabírala. Řešila jsem to kalhotovým kostýmem nebo narušením ustáleného zasedacího pořádku. Dodnes na sebe mám vztek. Že jsem nedokázala zřetelně a hlasitě na celou zasedací síň říct:
„Dej tu ruku z mého kolena pryč. A hned.“
Dnes bych se trapně necítila. Naopak bych si tu situaci pěkně vychutnala. A jeho taky.