Tak jsem druhý den pobytu napsala kamarádce v odpověď na usouženou smsku plnou tuzemského deště, tmy a zimy.
Horko bylo hlavně přes den, slunce svítilo bez přestání, klimatizace v hotelu i tramvaji fungovala non stop, ramena i nos jsem natírala dvacítkou dvakrát denně, takže se nesloupal, dva svetry, džíny, botasky a sako jsem vezla zcela zbytečně, zato sukni bylo dobře doma a já celý týden strávila v jedněch tříčtvrťákách, které jsem už třetí den ušmudlala popelem sfouknutým z placky skrývající kuřecí kebab. Na oranžovorůžovém (broskvovém, říkala paní prodavačka, když jsem je kupovala) podkladě vytvořil abstraktní vzor, který nezmizel ani po důkladném vytření mokrým ručníkem, jen se lehce rozostřil.
Istanbul byl můj první výlet do exotických krajů, nebyla jsem dokonce ani v Řecku, takže jsem doposud neochutnala ani baklavu. Malé, krásné, baculaté, rozmanitě zdobené i tvarované koláčky z lístkového těsta plněné velice sladkou směsí různých ořechů, cukru či medu, nasáklé stejně ne-li více sladkým sirupem mě natolik přitahovaly, že už první večer jsme jich zakoupili několik na ochutnání. Každý jsme poctivě rozkrojili, aby se na nás dostalo ode všeho. Byly vynikající, ale po třech půlkách jsem měla dost. Ještě druhý den mi bylo tak sladce, že mě nezlákaly ani obrovské hory „tureckého medu“ ve všech možných barvách a provedeních ani jejich neodbytní prodavači. Rahat lokum (- tedy „jemné sousto“ - tak prý svůj výtvor nazval Ali Muhiddin Haci Bekir) jsem si dala každé ráno v hotelu ke kávě a další sladkosti jsme zakoupili až před odjezdem na letiště jako dárky domů.
Opájeli jsme se památkami, vůní kvetoucích růží a jasmínů, výborným těžkým červeným vínem, před našima očima lisovanou pomerančovou nebo morušovou šťávou, pravým tureckým čajem servírovaným ve skleničkách tvaru tulipánu a jablky a pomeranči vonícím kouřem z vodní dýmky. Tu jsme si dali polosedě pololeže na obrovských barevných vyšívaných polštářích na „zahrádce“ kavárny v jedné postranní uličce poblíž hotelu, v samém středu starého města.
Hotel, tříhvězdičkový, stál kousek od paláce Topkapi, poloha tedy přímo strategická. Nicméně jinak nic moc. Dle katalogové nabídky po celkové rekonstrukci, která, jak bylo zjevné již při prvním zběžném pohledu, proběhla před drahně lety a spočívala (možná) ve výměně koberců, závěsů a sprchové zástěny. Umyvadlo poznamenané věkem a prasklinami, vana odřená až na plech a nábytek už měl svá nejlepší léta taky dávno za sebou. Ale čisto bylo, ručníky a osušky páni pokojští měnili každý den, povlečení ob den, skleničky taky umyli.
Navštívili jsme všechny hlavní i mnohé vedlejší památky, znovu a znovu jsem se vyzouvala a halila zapůjčenými růžovými či světle modrými šálami před vstupem do mešit, všechno zběsile fotografovala zbrusu novým fotoaparátem Canon, abych doma zjistila, že jsem ho měla celou dobu nastavený na umělé osvětlení („žárovka“), takže všech 521 fotek bez výjimky do modra.
Zpočátku jsem se mile usmívala (a dokonce při tom občas i lehce konverzovala) na všechny lákající naháněče (číšníky, prodavače koberců, ovocných šťáv, zmrzlin, zlata, stříbra, tureckého medu, dárkových předmětů a jiných cetek, pečených ryb i kaštanů, vařené kukuřice, sezamových preclíků, triček, bot, koblih,…), kteří si nás podávali na ulicích, tržištích, mostech, prostě všude tam, kde se něco prodávalo, což znamená opravdu všude. Po dvou dnech už nebyli lákající, ale obtěžující. Napřed jsem přestala konverzovat, pak jsem pozbyla úsměv, načež jsem zjistila, že nejlépe jít rychlým krokem a postranní dění i výlohy sledovat kradmými rychlými pohledy. Pak neměli šanci. Ani na bazaru. Jen jednou jsme se zastavili, jelikož František lehce zvažoval koupi nějakého koženého oděvu. Okamžitě se na nás vrhl. Mužík o hlavu menší než já, avšak s vitalitou nejméně stonásobnou.
„Z České republiky? Znám! Bundu? Krásné bundy mám, ta kvalita, jen se podívejte, originál PRADA!“
Na mé vyprsknutí reagoval uraženým pohledem:
„No tak dobře, replika, ale jaká zdařilá!“
V hloubi duše jsem se modlila, aby Františka nenapadlo si nějakou bundu koupit. A pokud by k té hrůze přece jenom mělo dojít, aby na ní alespoň nebyl nápis PRADA. Nebo aby aspoň nebyl vidět… Vtáhl nás dovnitř do svého krámku-doupěte. Mě usadil na stoličku s pokynem:
„ Dívejte se!“
Nestačila jsem se dívat ani divit. Jedna bunda, druhá, třetí, čtvrtá, jedna krásnější než druhá a všechny skoro zadarmo. To uměl říct česky. František se usmíval, bavil se, na tváři výraz jelimánka. Krčil rameny, nakrucoval se před zrcadlem. Slovo z něj nevyrazil.
„Tak co, sedí, že?“ obracel se mužík nakonec ke mně.
„Ne,“ kroutila jsem hlavou, „to není ono.“
„Jak to??? Jen se podívejte, tak kvalita, ten střih, ta elegance!!!“
„ Nelíbí se mi na manželovi černá barva,“ pleskla jsem.
„Nelíbí? Černá??? Vždyť to je přece to pravé pro manžela!!! Jen se podívejte! Blonďák! Černá! Výborná kombinace! A zadarmo!“
Jenom jsem kroutila hlavou. Mlčel. Výhružně. Pohledem mě přímo hypnotizoval. Když nezabralo ani to, začal sundávat bundy hnědé. Konečně to mého muže přestalo bavit, řekl, že ne, že mu žádná nevyhovuje, že koneckonců přece od začátku říká, že žádnou nepotřebuje a vypochodoval. Vstala jsem a provázena uraženým pohledem udělala krok. Jen jeden. Nečekaně se přiblížil a vlepil mi pusu těsně pod pravý koutek. Výš nedosáhl. Vypadla jsem ven a pak si inkriminované místo čtvrt hodiny drhla u kašny. A měla na sebe vztek. Copak jsem fakt nemohla uhnout? Nečekaně! Vždyť se to z jeho pohybu dalo vytušit! Co dalo, vždyť já to tušila, vždyť já to v tom zlomku vteřiny věděla! Proč jsem neuhnula? Jo, zatraceně, já si tu pusu vlastně nechala dát. Z pocitu viny? Z výčitek svědomí? Že jsme si nic nekoupili? Aby z toho aspoň něco měl? Do háje!!! Drhla jsem pusu a věděla, že nesmývám ani potencionální opar ani vir HIV, ale svoji hloupost. A můj milovaný muž nejen že se nevrátil a dovoleného mužíka nezabil, on se bavil pořád dál. A možná i čím dál víc.