Závislost „na písmenkách“, zklamání, když v poště nic není,… A svůj dopis uzavřela slovy:

Zase ti napíšu pro potěšení, něco třeba nicotného, což se normálně ostýchám - psát lidem pronic zanic, když nechci nic konkrétního – abych je zbůhdarma neotravovala.

Tak si říkám, že není divu, že tak často prožíváme zklamání, smutek či lítost, že nikdo (někdo) nenapsal, nezavolal, nehlásí se. Jestliže všichni uvažujeme podobně (jen nikoho neobtěžovat „nicotnostmi“!), jestliže se ostýcháme napsat nebo zavolat jen tak, když nás to prostě jen napadne, aniž bychom potřebovali něco konkrétního nutně sdělit nebo řešit (moc dobře znám), to pak můžeme čekat taky marně, že někdo zavolá či napíše nám.

Jiná moje kamarádka, která má spoustu přátel a je pořád někde „ve větru“, říká:

Vztahy musíš pěstovat a pečovat o ně, třeba upéct bábovku a všechny na ni pozvat, ani přátelství nekvete „bez práce“.

Jasně, že nejde o tu bábovku. I když proč ne třeba i takhle. A tak jako správný závislák na slovech i na vztazích zvedám telefon, když si na někoho náhle a silně vzpomenu (a na druhé straně drátu se většinou ozve: „Jé - ahoj! Právě na tebe myslím!“), občas proberu adresář a napíšu "jen tak". A sem tam vytáhnu někoho z brlohu na kávu či na deci a mezi tím dalšího navštívím nebo pozvu. Pěstuju.

A tahle moudrá kamarádka mi taky kdysi, když jsme si povídaly o našem dětství a já líčila, jak jsem mívala obavu, strach, abych svou přítomností neobtěžovala, a jak to do určité míry přetrvává, řekla:

Tak tohle nechápu. Já jako dítě, když jsem k někomu šla, tak s radostí a pocitem, že mu přináším dar. A naprosto jsem nechápala ty "tety", který ve dveřích spráskly ruce a vykřikovaly: "Božínku, vždyť já nemám, co bych ti podala! Ani buchty jsem nepekla." Jako kdybych za nimi šla kvůli buchtám.

A já vám s radostí, bezostyšně a pro potěšení posílám svých pár nicotných slov a věřím, že ne zbůhdarma.