Prázdno v hlavě (což může být taky důvod k radosti :-) ), žádná inspirace (jsou dny bohatší a chudší, to už tak je), ale - a to už je horší – abstinenční příznaky.
Když už nepíšu sama, kdyby mně tak aspoň pár slovíček poslal někdo jiný! Aspoň kousíček textíčku, aspoň jednu větičku… A jsem schopna kouknout do pošty třikrát za hodinu. Ale jen po ránu, protože pak mou závislost - naštěstí - přebije jaro, slunce, zahrada a já vyrazím sázet ředkvičky a špenát, stříhat okrasné keře, vyhrabávat trávu, obdivovat rašící pupeny, vdechovat omamnou vůni žlutého vilínu a sbírat za zimu nashromážděné Garpovy hovňousy.
Večer se absťák ovšem vrátí a já v duchu vidím ty zklamané tváře věrných a pravidelných čtenářů – zas nic nového. Kde vzít a neukrást? Naštěstí mám manžela, který mě zachrání:
„Co kdybychom si po zprávách pustili Moji velkou tlustou řeckou svatbu?“
To je nápad! Jak víte, inspirace mě v průběhu amerických filmů navštěvuje zcela pravidelně. V nejhorším případě během několika málo následujících hodin. Stalo se i tentokrát. V noci jsem se probudila a sršela úžasnými nápady. Půl hodiny jsem je přemlouvala, ať zůstanou, kde jsou, ať nevyprchají a vydrží do rána. Marně. Tak jsem se natáhla pro papír a tužku a udělala několik stručných poznámek, abych ty perly zachytila, než se vytratí. Teď na ně koukám a nechápu, kam se poděl jejich třpyt.
Nicméně je pravdou, že přerod hlavní hrdinky z šedohnědé brýlaté myši se zplihlými vlasy, vybavené několika kily nad současným ideálem ženské krásy, beztvarým svetrem, netečným výrazem a mdlými pohyby, která svůj život marní v rodinné restauraci a celým svým zevnějškem i chováním se brání neúprosnému zákonu hlásanému jejím otcem: každá řecká žena se provdá za Řeka, porodí další (hlučné) Řeky a až do smrti je bude všechny krmit řeckými jídly, v krásnou, přitažlivou, živou, vtipnou, energickou, podnikavou, zamilovanou a milovanou ženu, by mohl být používán jako didaktická pomůcka v kursech sebevědomí. Přišlo to na ni ze dne na den, jako když luskne prsty. Poslední příslovečnou kapkou byla slova:
„Tak se nevdáš, no a co, tak budeš celý život pracovat s tátou v restauraci.“
Jak tam tak stála se zamyšleným výrazem mezi popelnicemi, bylo možno tušit, že se všechny její všechny myšlenky formují v jedinou stručnou a kategorickou větu:
„Tak to teda NE.“
Přihlásila se do počítačového kursu, místo neslušivých brýlí pořídila kontaktní čočky, naučila se líčit, česat i oblíkat, začala se usmívat, přestala se stranit lidí, vystudovala školu cestovního ruchu, našla práci v cestovní agentuře, seznámila se, zamilovala a posléze i vdala – za Američana. Začala žít, začala si život užívat a do konce filmu nepřestala. Udělala si jasno v tom, co chce a hlavně to udělala. Vykročila.
V životě na takové změny zpravidla nestačí devadesát minut. Ale to není důvod, proč nevykročit. Jistě, není nutno. Můžeme dál pasivně sedět, s kily navíc, ve vytahaném svetru, přerostlých vlasech, nespokojeny samy se sebou, se svým životem a celým světem marnit svůj čas, ať už doma nebo v zaměstnání, které nás dávno nebaví, a čekat na zázrak, nebo už možná ani nečekat. Mám známou, která právě takhle sedí a smutně kouká do zdi, přesvědčená, že už ji nic nečeká… A na otázku:
„A to ani nečteš?“ odpoví:
„No, já bych i četla, mám tam pár knížek nachystaných, ale mám špatný brýle…“
„A co si zajít k očnímu?“
„No, už jsem si taky říkala… tak já tam někdy zajdu…“
„Někdy?“
„Já se tam musím napřed objednat…“
„A kdy se objednáš?“
Pokrčení ramen. Zatím se neobjednala a dál nečte. Já vím, že to není snadný, že čím déle takový stav trvá, tím je to horší. Že pak to už nejspíš nespraví slušivý účes a nové šaty, možná ani nové brýle, to ten počítačový nebo jiný kurs už má víc šancí. Ale v každém případě je potřeba vstát a vyrazit. Pokud tedy nechceme zůstat sedět.
Včera jsem si koupila nové džíny – na přechodné období, než mě opustí ta přes zimu plíživě nabytá kila – a růžové tričko, dnes si jdu pro nový účes, zítra na koncert a pozítří sundám kolo.
Když můžou kytky pučet, proč bychom my měli jenom čučet? Je čas rašit.