Začetla se do prvního dotazu a hlavně následující odpovědi a po delší době zase viděla rudě. A to jsem žila v domnění, že nic podobného mě už nenazvedne. Nazvedlo, a to velmi.

Sedmatřicetiletá žena po ablaci prsu a disekci axily, šesti dávkách chemoterapie a pětadvaceti radioterapie, čerstvě v plném invalidním důchodu, se svěřuje se svým problémem:

„… už doma šílím, nemůžu se dočkat, až se manžel vrátí z práce. Rozváží zboží po prodejnách, kde všude pracují mladé holky. Žárlím snad na všechny, s kým ten den stráví. Uklidňuje mě, že mě má pořád rád, ale já někde vzadu v hlavě ten strach pořád mám. I když jde jenom na fotbal, přemýšlím, co tam opravdu dělá. Asi to není v pořádku, ráda bych znala Váš názor.“

Názoru se jí dostalo. Tady je:

Stejně jako Váš příběh, tak i moje odpověď může být dost bolavá. Sama říkáte, že Vaše žárlení a podezírání není pořádku. To věru není. Dokonce si myslím, že takové uvažování jste měla o svém muži už dříve, před nemocí. Nemoc, která Vás potkala, je sama o sobě hodně tragická, ve Vašem případě pak se ještě připojuje smutek, že Vás postihla ve středním věku, který by měl být pro Vás tím nejšťastnějším. Chci věřit, že Vás muž má stále rád. Má ale svou práci, stýká se při ní pracovně s mnoha lidmi, dokonce možná všechny ty lidi znáte. Víte tedy, o čem mohou s Vaším mužem mluvit. Taky byste to chtěla vědět, proto jej netrpělivě každý den vyhlížíte a žádáte jeho pozornost. Bojíte se nevěry. Dobrá, zkuste teď vidět situaci jeho očima. Vaše nemoc jej zaskočila stejně tak strašně moc, jako Vás. Byl by zbabělec, kdyby Vás nepodporoval, ale je to pro něj hodně těžké. Neví, jaká slova by pro Vás byla vhodná. Tak je rád, když může jít do práce nebo hledat psychickou rovnováhu na fotbale. Co neumí, je odpovídat na úzkostné otázky, ve kterých je osten žárlivosti. Žárlivost a podezíravost je bezpečnou cestou k zániku dosud dobrého vztahu. Na žárlení pilulka není, na úzkost, strach, obavy, smutek pilulky jsou. Zkuste přemýšlet se mnou. Jakou ženu by v současné situaci měl Váš muž doma nejraději? Nespletu se, když by to měla být žena statečná, která zvládá statečně svou nemoc a ještě se dokáže chovat přívětivě k muži. Vítá jej upravená, klidná, má nachystané jídlo a naslouchá mu, když mluví o své práci. Pak mu bude připadat lehčí vracet se domů k léčící se ženě a nebude mu zatěžko poslechnout si její prožitky. Že nad takovou idylou jen kroutíte hlavou? Dobrá, ale moudré ženy vědí, že tak jedině můžete překonat manželskou krizi. Pokud byste se chtěla pustit touto cestou, musela byste ale na počátku zdolat svou úzkost a depresi tím, že je budete léčit. Dnešní psychofarmaka jsou bezpečná a velmi účinná, bez nich byste se mohla propadat víc a víc do negativních nálad a myšlenek. Přeji Vám, abyste našla také bezpečné ucho pro Vás bezpečného člověka, se kterým byste mohla své pochybnosti a obavy sdílet. Jen si nemyslím, že by to měl být právě Váš muž. Zkuste chvíli přemýšlet s chladnou hlavou, cestu ze současné psychické krize jistě najdete.

Fajn. Manžel to má těžké. To má, o tom není sporu, ale: neví kudy kam, chudák, tak utíká na fotbal. Neutíkal by, neměl by důvod, kdyby ho v čistě uklizeném bytě vonícím čerstvě uvařeným jídlem vítala žena statečná, upravená, usměvavá, milá, vlídná, přívětivá, klidná, chápající, naslouchající. Nevěřím vlastním očím. To napíše člověk z psychoonkologické sekce. Odborník s akademickým vzděláním, co odborník, odbornice, žena. Chce se mi řvát. A neptejte se, co. Dovede si paní magistra představit, co se děje v ženě, které prošla martýriem bolesti, operací, chemoterapie, ozařování? V ženě, která si připadá znetvořená? V ženě, která se cítí nemilovaná? V ženě, která je osamělá? V ženě plné bolesti, strachu, nejistoty? V ženě, která ztratila své zaměstnání? Která tolik potřebuje oporu? Kde vzít klid, o tom ostatním ani nemluvě? Psychofarmaka – to je řešení! Jsou přece tak bezpečná! Tak bezpečně utlumí a potlačí všechny pocity, emoce, bolest i strach. Nic se neděje, pohoda, klídek, teploučko.

Omyl. Děje se. A děje se nepochybně už dlouho. Rrakovina, stejně jako žádná jiná nemoc, nespadla z nebe. Nic bych za to nedala, že tazatelka uklízela a vařila, než onemocněla, jen se z ní kouřilo. A přitom stihla chodit do náročného zaměstnání a nepochybně i být upravená. A možná dokonce měla i důvod žárlit, jakkoli to věru není vlastnost hezká. Nicméně „z čista jasna“ onemocněla a paní psycholožka nemá jinou radu, než zakonzervovat někdejší stav, možná ho ještě „vylepšit“. Kde bere jistotu, že jde o "dosud dobrý vztah"?

Jako kdybych četla rady z rakousko-uherského receptáře na šťastné manželství. Máme jednadvacáté století a psychologie se nazývá vědou – no, možná v tom je ten problém. Věda je asi od slova vědět. Vědět všechno a nejlíp. Jenom doufám, že dnešní moudrá žena překonává manželskou krizi z gruntu jinak. Nehledě k tomu, že jak na manželství, tak na jejich krize, jsou vždycky dva. A já doufám, že i na jejich překonávání a zvládání. Navíc se nemohu zbavit dojmu, že v tomto případě nejde o běžnou manželskou krizi.

Končím. Můj vztek pomalu přechází ve znechucení. A jsem moc ráda, že svého muže včetně jeho uší pokládám za nejen pro sebe bezpečného člověka, s nímž mohu sdílet jak své kuchařské umění, tak i své pochybnosti, strachy a obavy.

Přemýšlím, teď už s chladnou hlavou, co bych si tak z citované odpovědi odnesla já. Zajisté přesvědčení, že jsem zcela nemožná a neschopná, určitě ne moudrá a statečná, a pravděpodobně i pořádně hloupá, když jsem nepřišla na tak jednoduché řešení - zásobit se psychofarmaky a pořídit si novou zástěrku s kraječkami. A k tomu bezpečného milence a sáček s ledem na hlavu.

Ale já jsem já. Dotyčná paní si možná radu, jistě dobře míněnou, vzala k srdci, možná už je šťastná, vyrovnaná, klidná a milovaná. Možná už nemá důvod být nemocná.

Chci věřit, že tomu tak je.