Vzpomínala na časy, kdy bydleli s mužem spolu s rodiči. Na sebe mezi mlýnskými kameny – jak poletovala mezi manželem a matkou, pakliže se mezi mlýnskými kameny dá poletovat. Jak uhlazovala neustálé konflikty. Neveselo bylo v domě. A i pak, když se od rodičů odstěhovali, v zavedené praxi pokračovala.

„Jak se jen dalo, jezdili jsme k našim na venkov. A bylo to pořád to samé v bleděmodrém. Já byla ráda, že máme kam jezdit, děti si hrály na zahradě, babička s dědou pohlídali… Ale cena, kterou jsme za to platili, byla vysoká. Škoda, že můj otec nebyl schopen naši mámu trochu usměrnit, měla pořád pocit, že musí vše být podle ní a narážela na mého muže. Otec byl pasivní, měla jsem mu to za zlé, spoustu nedorozumění mohl vyřešit, kdyby vstoupil mezi ty dva a trochu je srovnal, jenže on to nedokázal, neříkal nikdy nic, myslím, že se mámy bál, ona byla citový vyděrač a on si nechtěl dělat starosti, tak jsem je měla já. Nevím, co jsem tehdy měla dělat, asi za nimi moc nejezdit, jenže já to tam měla ráda, fakt nevím.“

Jak léta pokračovala, manžel Emy unikal za kamarády, ke sportu, Ema víc a víc do nemoci. Dnes ji čeká další náročná léčba. A do toho starost o nemocného starého otce.

„Přemýšlela jsem, proč pořád chci všechno zvládnout a nesoustředím se jen na léčbu. Víte, moc se mi do ní nechce, bude trvat hodně dlouho, má spoustu vedlejších účinků a navíc se děsím kombinace léčby a péče o dědu. Nevím, jak to půjde dohromady, pořád mě to trápí, asi bych ho musela dát do nějaké léčebny, nemůžu se rozhodnout. Jsem tak unavená… Hrozně ráda bych už měla klid a nemusela nic řešit, ale takový je asi život.“

Ano, takový je život. Nikdy mi z paměti nevymizí chvíle, kdy jsem si říkala:

„Dost, už nechci, už ne, už jsem tak unavená, už chci mít klid …“

A kdy mi zároveň došlo, že nemoc, potažmo smrt, je útěk. Že mám větší strach žít než umřít. Že onemocnět, případně umřít, je jednodušší a pohodlnější než postavit se sama za sebe, za své zájmy, ke konfliktům čelem, ujasnit si, co vlastně chci a jít za tím, bez ohledu na mínění svého okolí, myslet i na sebe, „být sobecká“, beze strachu, co tomu oni řeknou… Dostala jsem na sebe vztek. A řekla DOST svému strachu, svým útěkům, své ne – moci. Nebylo zdaleka vyhráno, ale vykročila jsem.

Ema své povídání končila slovy:

„Rodina mi moc nepomůže, chápu je, muž má na starosti ještě svoji mámu, má náročnou práci, hodně jezdí, syn občas pomůže, ale i on má své zaměstnání a své zájmy, dcera studuje, nechci ji zatěžovat, sestra se nestará, má svou rodinu, bydlí daleko, poradila mi, ať si tátu vezmu domů ...“

Kdo chápe Emu? A kdo myslí na ni, když ona myslí na všechny?