Úvodní strana / Sloupky / Nedej bože

Nedej bože

Už několik dní bojuji s pokušením vyjádřit se k předvolebnímu boji. Jsem krajně znechucená a určitě nejsem sama.

A to se snažím nečíst noviny, nesledovat televizní zpravodajství. Stačí titulky na internetu, které přejedu očima. Agresivita, arogance, špína, manipulace, lži, podbízení, pomluvy,…. Na a ve všech stranách. A taky hloupost. Nebo možná lépe – především hloupost. Tím vším se vyznačuje celá předvolební kampaň včetně například videoklipu dua Issová - Mádl. Ten je na předpokladu hlouposti i postaven. Na předpokladu hlouposti voličů „staré“ generace. V klipu obsažené fotografie "báb a dědů“ by sice mohly naznačovat, že se jedná o věkovou kategorii od sto do sto dvaceti, ale báby a dědové dnešních mladých voličů, kteří by svým postojem nedej bože mohli tak tragicky ohrozit budoucnost svých vnuků, jsou řádově o desítky let mladší. Pokud správně počítám, tak je jim tak šedesát a trochu výš.

Nemyslím, že by šest křížků na zádech vylučovalo zdravý rozum, schopnost samostatného myšlení a právo na vlastní názor. Nemyslím, že by totéž vylučovalo třeba i deset křížků. A stejně tak se nedomnívám, že mládí je zdravého rozumu a schopnosti samostatného myšlení zárukou a právo na vlastní názor jeho výsadou.

A nedivila bych se, kdyby báby a dědové své vnuky, uposlechnuvší výzvy zmíněného dua, hnali svinským krokem. Dokonce doufám, že - pakliže se takoví vnuci najdou – k tomu dojde. A to bez ohledu na jejich předvolební, volební i povolební postoje.

Onehdy mi kamarádka vyprávěla perličky z rodinného života.

Na víkend přijel z Prahy na vesnici šestiletý vnouček, žák první třídy výběrové základní školy.

„Babi, vy máte počítač?“ podivil se.
„Jistě. A co je na tom divného?“
„Staří lidi přece s počítačem neumějí…“
„No, my umíme.“

Kamarádce je padesát pět.

„Jak jsi spokojený ve škole?“ byla zvědavá.
„Jsem, protože je to škola pro mimořádně nadané děti. Víš, v obyčejné škole by to pro mě nebylo, tam bych se nudil.“
„Aha. Jistě tam máš už kamarády…“
„No, ani ne, jen jednu holku, ta jediná je totiž na mé úrovni. Ostatní děti jsou poněkud zpožděné.“

Kamarádka-babička polkla.

„Honzíku, budu sekat trávu a babička sázet kytky, co kdybys nám pomohl na zahradě?“ zeptal se děda.
„To ne. Já na práci nejsem.“
„???“
„Já jsem na přemýšlení.“

Děda - elektroinženýr, konstruktér a autor několika patentů - posekal trávu, babička – zahradní architektka - zasadila a zalila kytky, Honzík znuděně sledoval.

Po obědě děda vytáhl ze šanonu papíry a rozložil je na stole. Honzík zvědavě přistoupil blíž.

„Co to je?“
„Plány. Všiml sis sekačky, se kterou jsem dopoledne sekal?“

Honzík přikývl.

„Tak tu jsem vymyslel, nakreslil a sestrojil.“
„Ty jsi ji sám vymyslel? A to jsi sám kreslil?“
„Ano. A pak udělal. Je dobré umět ověřit si, jestli to, co vymyslíš, taky funguje…“

Honzík ztratil řeč.

Babička zasedla k počítači. Honzík ožil a řeč se mu vrátila.

„Co to děláš?“
„Návrh zahrady.“
„To jako kam nasázíš salát?“ zeptal se s despektem.
„Ne. Návrh zámecké zahrady. Parku. Kde budou stromy, keře, květinové záhony. Jaké dřeviny, jaké květiny…,“ obdržel Honzík klidnou, stručnou, výstižnou a vysoce kvalifikovanou odpověď.

Oněměl podruhé.

„Já jsem myslel, že kytky jenom umíš sázet.“
„Umím. Ale aby rostly a aby zahrada byla krásná, taky toho o nich potřebuju spoustu vědět. Jakou potřebují půdu, kam je nasázet, některé mají rády slunce, jiné stín,…“
„Aha.“
„Já mám kytky ráda. Nejen na papíře, hlavně ty skutečné, živé. A ony to vědí a mají rády mne. Proto je naše zahrada tak krásná.“

Nu, možná Honzíkova bába a děda budou potřebovat, aby jim vnouček za pár let poradil, koho volit.