Dokud ho jedna z přítomných, po delší diskusi o pocitech viny, přímo neoslovila:

„Jak to vlastně s vinou mají muži? Vy byste nám to mohl říct. Taky - vy muži - trpíte pocitem viny?“

„To záleží na vás, na ženách,“ odpověděl bez rozmýšlení. I když, možná rozmýšlel, zatímco mlčel.

Rozesmál mě. A nejen mě. To je dobrý. Skutečně výrazný příspěvěk ke zbavení se vin. Úžasné. A přišlo mi v tu chvíli legrační i dělení na muže a ženy. Proč by muži neměli trpět pocitem viny? Copak jsou jiný živočišný druh? Copak vyrůstají ve vzduchoprázdnu? Nejspíš je nebude sžírat pocit, že jsou špatné matky nebo dcery. Možná ani, že jsou špatní otcové nebo synové. Ale možná, že nejsou dost dobří, nevydělají dost peněz nebo nedokážou udělat manželku šťastnou. Nevím. Ale je to celkem fuk. Vina jako vina.

Diskuse se opět vrátila ke stěžejní otázce:

Jak to udělat, abychom se netrápili? A jde to vůbec? Zbavit se viny?

Jde. Když mi před rokem JB řekl, že se mu to podařilo, koukala jsem na něj jako na mimozemšťana. Dnes mám dojem, že řady mimozemšťanů co nevidět rozšířím.

A jak k tomu dospět? Jak kdo. Já možná pomalu, ale jistě. Postupně, tak jak jsem začala respektovat sama sebe, zvyšoval se i můj respekt vůči druhým. Jak se zvyšoval respekt vůči druhým, zvyšovala se i moje sebeúcta a sebevědomí. Jak se zvyšovala moje sebeúcta a sebevědomí, vytrácela se závislost na mínění druhých. Jak se vytrácela závislost na mínění druhých, přestávaly se objevovat výčitky svědomí, mizely pocity viny… S odstupem roku mohu říct, že vidím výrazný rozdíl. A že se cítím o hodně líp. Zbavila jsem se odpovědnosti za štěstí druhých a přijala odpovědnost za štěstí své. Sobecké? Nemyslím.

Nedávno mi jedna kamarádka, poté, co jsme probraly její ne příliš vydařený partnerský vztah a její nespokojenost v něm, už napůl na odchodu, řekla:

„Já celý roky držím pusu. Říkám si, že ho přece nemůžu omezovat. On má přece právo na to, aby žil svůj život podle svých představ…“

„A ty žiješ svůj život podle svých představ?“

Koukala na mě a mlčela. A ve dveřích se otočila a řekla:

„Ty chceš říct, že já mám taky právo být šťastná?“

Teď jsem koukala zase já.

„Ale to mě nikdy nenapadlo, takhle přemýšlet…“

Hm. Tak to je asi nejvyšší čas.