Doma máme šuplíky plné všemožných map, občas do nich sáhne, většinou si ale vystačí s Autoatlasem Evropy starým dvacet let – aby se zhruba orientoval. Jinak jezdí podle silničních ukazatelů, hvězd, intuice, kostelních věží a v nouzi nejvyšší dle rad domorodců. A je-li ještě hůř, zachrání ho (případně nás) nejbližší pumpař. Jednou jsme se tak, pravda, ocitli ve Florencii z ničeho nic přímo před Davidem (a pro velký úspěch během dalších deseti minut ještě jednou). Naštěstí bylo po půlnoci a karabiniéři měli zrovna práci někde jinde. A jednou v Rakousku jsme coby kruhový objezd použili výstavní plochu před autosalonem Mercedes. Nejspíš jsem za to mohla já, protože když jede sám, nic takového se nestává…
No dobře. Nemusím být nejlepší ve všem a technika nás dohání i v této oblasti.
Všichni přátelé, kamarádi, sousedé i příbuzní už dávno měli navigaci. Ne tak můj muž. K čemu? Nikdy ji nepostrádal, vždycky všude dojel. A od místních jako bonus často dostal tip na něco zajímavého v okolí.
„Usnadnila by ti cestu…“
Pokrčení ramen.
„Vyhozené peníze. V nejhorším se zeptám.“
„Co kdyby ses nedomluvil?“
Zvednuté obočí.
„Nedomluvil jsem se snad někdy někde?“
No dobře.
Koncem minulého roku konečně zaměstnavatel dospěl k názoru, že nastal čas. Navigace přišla poštou. Zpočátku to vypadalo, že skončí v šuplíku u map. Ale technik a milovník hejblátek se nezapřel a navigace zahájila svoji kariéru. Konečně jsme byli „in“.
Jeli jsme k manželovým rodičům do Brna.
„Tak ukaž, co umíš,“ pravil muž a vyjel z garáže.
Dvacet metrů mlčela a při vjezdu na silnici ne příliš příjemným ženským hlasem zavelela zabočit vlevo.
„To víš, že jo,“ pravil muž a zabočil vpravo. „A teď se ukaž.“
„Na nejbližším vhodném místě otočte do protisměru,“ pravila.
„Na to zapomeň.“
Nechtěla a pokyn k otočení zopakovala ještě nejmíň pětkrát na kilometr. Po dalších dvou ji manžel upozornil:
„Pojedu vlevo.“
Nic nenamítala a dalších deset minut mlčela. V Tuřanech nabrala dech a trvala na setrvání na hlavní. Ne tak manžel. Sjel na vedlejší.
„To jí děláš schválně,“ osočila jsem ho.
„Dyť je blbá,“ procedil.
Po další tři kilometry tvrdošíjně stáli každý na svém – ona požadovala otočit a vrátit se, on jel dál. U průmyslové zóny před Slatinou se situace opakovala – ona chtěla rovně, manžel jel vlevo. Když se zorientovala, zavelela přejet do levého pruhu.
„Je tam díra,“ poučil ji manžel a zůstal v pravém.
V Židenicích trvala na průjezdu kolem „Dělnického domu“, ale ani to jí neprošlo.
„Ty mi tak budeš radit, já tu vyrostl,“ prohlásil a zahnul do do pravého úhlu.
„A není to kolem „Dělňáku“ náhodou kratší?“
Bylo mi jí fakt líto.
„Možná,“ pokrčil rameny, „ ale tudy nejsou světla a snáz zaparkuju.“
Naštvala se a až k domu rodičů se nás zuřivě snažila přimět k návratu na poslední křižovatku.
„Tak to vidíš,“ pronesl manžel vítězoslavně, když vypnul motor. „Co jsem říkal? Je to k ničemu.“
Protestovala jsem a orodovala:
„To není fér, to byla nerovná hra. Ty to tu znáš líp. Dej jí ještě příležitost, někde, kde to neznáš…“
Zatím se tak nestalo. Jednak nevím, „kde to nezná“ a pak – taky mě iritovala. Možná bychom mohli zkusit navigaci s liškou. Tedy – s Liškou. Ta prý je aspoň vtipná.