Okamžitě jsem si vzpomněla na rozhovor, který jsme před pár dny vedli s jedním kamarádem. Zatímco většinu lidí sužuje nespavost, jeho trápí spavost. Ani ne tak, že spí moc, i když raději by spal méně, protože by měl víc času na své zájmy. Vadí mu, že spí v zaměstnání. Usíná na poradách, usíná, když má psát podrobné záznamy o tom, co udělal, kdy to dělal a jak dlouho to dělal.

Co s tím? Mohli bychom zkoumat jeho spánkový režim, mohlo by nás zajímat, kolik hodin denně spí, mohli bychom zkoumat vlivy počasí, atmosférického tlaku, slunečního svitu či nesvitu. Mohli bychom se ptát, jak to mají rodiče a měli prarodiče a taky bychom mohli pátrat, jak se cítí, jestli na něho neleze chřipka.

Mně naskočila vzpomínka, jak a kdy jsem v zaměstnání usínala já. A nejen v zaměstnání. Taky na přednáškách na vysoké. Tedy - na některých. Zlé to bylo na ústavním a finančním právu a katastrofa na vědeckém komunismu – tam jsem zřejmě spala i při zkoušce, podařila se za cenu odřených uší až na podruhé. A v noci jsem v té době spávala hluboce, i když, pravda, ne příliš dlouze :-), v tom to jistě nebylo.

A vzápětí jsem si uvědomila, jak na posledním psychoterapeutickovýcvikovém semináři mě ospalost nezmohla ani jednou, přestože jsem po čtyři noci nespala víc než čtyři hodiny. Spát mi přišlo jako ztráta času.

A tak jsem se zeptala, kdy ospalý není. Ožil a zaujatě mi líčil, co ho baví, zajímá, těší, naplňuje, fascinuje. Čemu by se chtěl v budoucnu věnovat. V čem vidí smysl. Jeho současná práce to nebyla. Moje někdejší taky ne. Nudila jsem se. A než se nudit, to je lepší spát. To má aspoň smysl.