Před devátou zvoní telefon:

„Mami, prosím, tě, mohla bys dřív? Aspoň o dvacet minut… Prosím, v ordinaci je problém, musím tam být dřív…“

„Samozřejmě, to stihnu.“

Samozřejmě. Samozřejmě, mohla jsem klidně říct NE. Nemohla, nestihnu. Nebo aspoň jen - pokusím se… Ale to mě v tu chvíli ani nenapadne. Samozřejmě můžu. Když to potřebuje. Cesta nejmíň půl hodiny, parkování, namalovat se můžu až tam, převlečená jsem v mžiku. Za pět minut sedím v autě a samozřejmě - spěchám. Přede mnou se motá náklaďák, jede snad dvacítkou, šlápnu na plyn. Pak rychle uberu, jsem přece jenom ještě v obci. Hlavou se mi honí, kde by tak bylo nejlepší zaparkovat. Dvacet kilometrů před cílem!

Stojí - samozřejmě - kousek za posledními domy:

„Dobrý den, doklady, paní řidičko.“

Do háje! Snad jenom běžná kontrola… Nikoliv.

„Víte, kolik jste jela v obci??“

Ten zatracený náklaďák!

„?“

„Šedesát sedm. Bude to tisíc korun.“

Zuřím. Tisícovka! Za takovou blbost! A teď ještě než to vypíše, čtvrt hodiny je pryč. A dcera čeká.

„Kde měříte?“ ptám se znechuceně.

„Jako vždycky, na té rovince.“

Samozřejmě, tam už každý přidává. I bez náklaďáku. Tam to mají jistý. Že by si tak stoupli před náš dům k přechodu pro chodce? Tam samozřejmě nikdo ani nepřibrzdí a padesátkou jede málokdo. Tam by měli udělat pořádek. Neudržím se a řeknu to nahlas. Ani nezvedne oči od bločku.

„Začněte u sebe, paní!“

Lapám po dechu. A rozdýchávám to celou cestu do Brna. Co rozdýchávám, zuřím. Samozřejmě. Celých dvacet kilometrů.
Zaparkuji jako zázrakem přímo před domem, výtah nejede, šest pater skoro vyběhnu. Nahoře pohoda.

„Dík mami, ale už se to vyřešilo, takže nespěchám…“

Samozřejmě. Mám se smát nebo brečet? Směji se. Ta tisícovka za pláč nestojí. A ještě jsem dostala dobrou radu. K nezaplacení.