V tom zvonek. U branky stál, opřený o kolo, René. Kamarád, strůjce mých webových stránek a náruživý cyklista (účastník paraolympiády v Atlantě!) a oznamoval, že v Knížecím lese kvetou ocúny a jestli nepojedu, tak budu mít smůlu. Rozhodla jsem se bleskurychle. Kristině jsem načmárala vzkaz na rub vizitky (shánět větší papír nebyl čas a mobil se mi vybil): „Brambory jsou ve sklepě, já na kole“, navlíkla dresík, rukavice, brýle, helmu a vyrazila. Pravda, trochu jsem zaváhala, Renkových letošních 8.888 najetých kilometrů mně bere dech a nebere rozum, ale kdo se bojí, nesmí do lesa, obzvlášť do Knížecího. A taky vítr, už zase začínal foukat a na kole jsem neseděla už zase skoro měsíc a ještě včera jsem byla celá zbídačelá po dvoudenní střevní viróze… Fňuk, fňuk.
Výlet byl parádní. Sluníčko svítilo, obloha bez poskvrnky, větřík vesele pofukoval :-( a René o mě nepřetržitě pečoval. Jak uslyšel cvaknout přehazovačku, hned zpomalil. Celou cestu jsme si krásně povídali (což mi, pravda, bralo i poslední zbytky dechu) a kochali se. Nedojeli jsme dál než k ocúnům, ale to byl koneckonců taky cíl naší výpravy. Za poslední modrou loukou jsme na deset minut odložili kola, René elegantně, já zcela schváceně. Co dělal, krom toho, že seděl a dál povídal, on, nevím. Já vyškrabovala poslední zbytky sil na zpáteční cestu, během níž mě povzbuzoval slovy:
„Vždycky, když už vůbec nemůžu, tak si říkám: Ale můžeš!“
Přesto mně galantně navrhoval zastavit a dát si něco k pití (třeba kofolu - nepochybně, aby mě nadopoval, očividně začínal pochybovat, že dojedu). Pasovala jsem ho na ochránce chudých vdov, sirotků a vyčerpaných cyklistek a ujistila, že domů dorazím, byť pravděpodobně pěšky. Uvěřil a tři kilometry před cílem mě opustil, aby si svou obvyklou průměrnou rychlostí (27 km/h) ujel alespoň část své pravidelné průměrné denní dávky (60 km). Já vydržela ještě jeden, u nejbližšího keře přezrálých mirabelek jsem se sesula z kola, na roztřesených nohou se zmohla na dva kroky, abych roztřesenou rukou dosáhla na spásné žluté plody a zahnala počínající hypoglykemický záchvat. Podařilo se. Chvíli pohody jsem završila několika loky zteplalé vody z umělohmotné láhve. Domů jsem dojela, byť ten poslední úsek s protivným protivítrem mi dal ještě zabrat.
Dorazila jsem akorát. Z trouby voněly pečené brambory, holky chystaly na stůl talíře, máslo a sůl, ještě jsem stihla sprchu. Paráda.
Čekáte pointu? Máte ji mít. Kdysi (v hlubokém pravěku) bych nikam nejela. Přijedou přece děti, musím uvařit pořádný oběd a vytřít podlahu a … a… a… a vůbec.
Proč vůbec? Nevíte?