Posledně se náš rozhovor točil kolem respektování a hlavně nerespektování druhých. Lehce jsem fňukala, že mi to pořád nejde tak, jak bych si přála. Je to lepší a lepší, ale k dokonalosti daleko – prostě klasika. Vždycky znovu a znovu mě nějaká situace dostane, třeba když si manžel vezme béžové ponožky k šedému obleku. Co s tím??? Naprosto v klidu prohlásil:
„Já vám můžu jen říct, jak to mám já.“
„???“
„Měl jsem to štěstí, že se mi podařilo dospět k tomu, že lidi skutečně respektuji. Plně. S jedinou výhradou – pokud mě svým jednáním nebo chováním neohrožují.“
„?????“
„No potom se snažím zjistit, proč tomu tak je. S otevřeností, vstřícností a zvědavostí. Upřímnou zvědavostí. A pak se snažím dosáhnout dohody. Pokud to jenom jde.“
Možná necituji zcela přesně, ale to podstatné tam je.
A tak jsem i tentokrát přišla, dosedla a začala povídat. O dnech pohody a lehkosti a o tom, jak jsem ráno navštívila maminku a jak mě ta návštěva rozhodila. Jak jsem se, jako obvykle, pokoušela maminku přesvědčit, že věci nejsou černé, ale bílé, jak jsem se snažila, aby viděla věci spíš líp než hůř, jak jsem jí chtěla zvednout náladu. A jak to, jako obvykle, téměř k ničemu nebylo. A jak jsem o svou vlastní dobrou náladu přišla a jak jsem si (po kolikáté už!) uvědomila, jak už nechci, jak je to k ničemu, jak už nemám energii a navíc: KDO TO, KONECKONCŮ, PO MĚ CHCE?????
Potměšile se na mě zašklíbil a pravil:
"To přece znáte, ne? Bože, dej mi sílu, abych změnila, co změnit mohu a trpělivost a pokoru, abych přijala, co změnit nemohu… Tak nějak to je, že jo?"
„Jo, akorát ještě rozlišit, co je co…“
Na to už nepravil nic, jen koukal. Došlo mi to až doma. Vedení pořád až za roh. Vždyť já to rozpoznat přece dovedu! Na co se to zase vymlouvám? Do Prčic! Tak proč pořád bojuju? Protože to přijmout nemohu nebo nedovedu? Blbost, protože nechci. Protože nejsem ochotná připustit, že lidi jsou, jací jsou, hlavně mí nejbližší (jak říká můj muž - "na těch mi přece záleží!!!") a brát je takové.
A když jsem konečně dolíčila historku s maminkou, která mě z mé levitace tak tvrdě posadila zase na zem, pravil můj milý (a nesmělý, jak ho ohodnotila moje dcera při letmém setkání a představení na ulici, kdy roztomile zčervenal) psychoterapeut:
„A co se na to tak konečně vysrat?"
„Ale to ode mě bude ošklivý, ne?"
„Nebude. Na to zapomeňte."
No, jo. Ne že bych nevěděla, ale potřebovala jsem to slyšet. A v tu chvíli důrazně. Čehož se mi dostalo.