Jen místo párků byla míchaná vajíčka. Prý dobrá. A džus. Já chleba s máslem a medem. Během dne Drábské světničky, hrad Kost a Trosky a lezení na šutry. Pohorky už vzorně zavázané. Oběd ve vyhlídkové restauraci, manžel klasicky guláš, já palačinku se špenátem, kluci klasicky smažený sýr, hranolky a Pepsi. No, co budu prudit, své jsem si už vychovala. Manžel ovšem už oči v sloup. Až po obědě z nich vypadlo, že hranolky byly mastný a studený. A obavy, jestli to nebude mít dopad na kvalitu pleti. Nebude, pro jednou (!). Večeře opět v naší samoobsluze. Ale to už jsem zakročila: žádný hranolky! Souhlasně kývli a svorně si dali rajskou, knedlík a hovězí. V duchu jsem zatrnula – vzpomínka na závodní kuchyni. A jo. Maso se nedalo pokousat, omáčka vodová a bez chuti, knedlíky tuhý a studený. Když to shrnuli na jeden talíř, měla jsem pocit, že víc vrací, než dostali. Hlady neumřou, v ledničce zbytek plněných hořických trubiček. Ale ouha, když jsem dopila své večerní pivo /teď to už vážně vypadá, že jsem pivařka, ale já ho fakt doma skoro nepiju, ale tady mně suplovalo jídlo/ a přišla nahoru, kluci seděli na chodbě. Děda je asi ve sprše, pokoj zamčený, světlo svítilo. Po deseti minutách ze sprchy vyšla lepá čtyřicátnice. Okamžik jsem přemýšlela, jestli se nemám na manžela zeptat. Co teď? Kde může být. Kluci už klepali na dveře pokoje. Nic. Ondra se ke mně s obavami v očích obrátil:
„Babi, měli bychom, myslím, sehnat náhradní klíče…“
„Neblázni, třeba šel do auta…“
„Mohlo se mu udělat špatně, abychom neztráceli čas…“
A už zase cítím, jak se na mě ten strach přenáší.
„Nesmysl, jdu se podívat ven.“
Ale moc jistá jsem si nebyla. Co, jestli fakt ztrácím čas, co, jestli se třeba převlíkal a udělalo se mu špatně, co, jestli … Tak dost. Vyjdu ven. Auto nikde. Koukám jako sůva z nudlí. Asi ztratil doklady. Nebo fotoaparát. A jel je honem hledat… Ale to už se vrací. S úsměvem vyleze ven.
„Kde jsi, proboha, byl???“
„Telefonovat. Všechno jsem domluvil, dovolenou děckám i nám.“
Hu. A to nemohl říct???
„A tos nemohl říct? Měli jsme strach.“
„Prosím tě, z čeho? Volali mně, není tu přece signál…“
Není. Ale šel dolů kolem jídelny. Tak to zas nespěchalo, aby nám to nemohl říct. A tak mi to připadá skoro stejný jako u rybníka. Akorát se nám trochu prohodily role.
Večer si promluvíme. Teda já nevydržím a promluvím. Řeknu, jak to vidím, co si myslím, že se vlastně zachoval stejně jako Ondra, prostě neřekl, že a kam jde. A že stejně jako měl strach on, měl ho i Ondra. A že je jedno, že jednomu je třináct a druhýmu skoro šedesát. A že a vůbec. Mlčí. Ani se nebrání. Jen se tak nějak ošívá. Přijde mi to až legrační, jak se situace otočila.
A tak ráno ještě jednou míchaná vajíčka a jedem domů. Byl to prima výlet. A zase jsme se všichni, doufám, něco naučili.