Přiměla ho k tomu krutá bolest v zádech, kterou si, jak jinak, před tím sám přivodil. Odnosil do sklepa pytle brambor. Tři. Napřed je ovšem, taky sám, vytáhl z auta. Na otázku, jestli nebyl nikdo, kdo by mu pomohl, odvětil:
„Loni jsem je taky nosil… Nenapadlo mě to!“
Strhal se. Holt, není nám už dvacet ani třicet. Čímž nechci říct, že podobné silácké kousky nemohou být pitomost i v tomto věku.
Já brambory netahala a záda mě záhy začala bolet taky. To je snad nakažlivý! Bederka, až do nohou, kolem lopatek a za krkem taky. Od čeho? Nic mimořádného jsem nedělala… Trvalo tři dny, než mi to došlo. STRACH. Aby to nebylo nic vážného. Ten nález na páteři před několika lety… A aby to netrvalo dlouho. Strach o něho. Jenom o něho? Že by? No jo, no, takže upřímně: co mi to všechno jelo hlavou?
„ No, to je nadělení. A zase bude všechno na mě. Tráva je přerostlá, zalívat, živý plot chtěl ostříhat, no, to hned tak nebude… O dovolené si můžeme nechat zdát. A ještě bude nervózní, že musí ležet. Kdyby nedělal pitomosti!“
Strach. Vztek. Odpor. TÍHA. Zase to mám za krkem, zase to břemeno (pytel!) táhnu. Sevřená strachem, zašprajcovaná – NAPĚTÍ, které se okamžitě projevilo bolestí. BOLESTÍ, která může být navíc dobrá omluvenka, dobrý důvod, proč se na všechno vykašlat a lehnout si taky.
Došlo mi to v momentě, kdy jsem měla polovinu zahrady posekanou, druhou sekal Ondra a já spokojeně přihlížela (jedna z nejúžasnějších činností je dívat se, jak pracují druzí). Najednou jsem si uvědomila, že jsem v pohodě a záda nebolí.
Opět to bylo v hlavě.