Občas se mi hůř dýchalo, měla jsem pocit ucpaného nosu. Jak šel čas, bylo to horší a horší, i když střídavě a nepravidelně. Že by alergie? Ale na co? Na pyly těžko, to vypadá jinak. Nedařilo se mi vystopovat žádné souvislosti s jídlem ani pitím. Někdy v červnu jsem zakoupila první nosní kapky a občas si pomohla. Začátkem srpna to už bylo skoro denně, alespoň večer, abych se v noci nedusila a vyspala se. Čím dál víc mě to štvalo a obtěžovalo. Pocit, že mám opuchlý sliznice, neprodyšný dutiny. Ne nepřetržitě, vždycky to přišlo tak nějak nevyzpytatelně a pak stejně nevyzpytatelně odešlo. Akorát se nepříjemně zkracovaly příjemné intervaly mezi těmi nepříjemnými. Dokonce jsem začala uvažovat o návštěvě nosního, ušního a krčního. A vyzkoušela i nějaký prášky na alergii. Marně.
„Jasně, zajdi za Jirkou,“ doporučovala kamarádka kamaráda. „Loni jsem měla podobné potíže. Protáhl mi dutiny dráty a je to dobrý dodnes.“
Dráty! Ani omylem. To se radši udusím. Ale jen tak jsem to nehodlala nechat.
„Tak, nose, co mi chceš říct? Na co mě upozorňuješ? Co to zase nevidím?“
Ucpaný nos. Našňupnutá. To dává smysl. Ale na koho. Na děti? To nebude ono, i když… Na manžela? Ona taková alergie na manžela bude jedna z nejtěžších… Kdy se to zhoršilo? V červnu. To byl František ve Francii. Odjel na dva týdny a zůstal šest. S jedním víkendem doma, kdy mi to silně připomnělo jeho příjezdy z Itálie… Že by?
Večer přišla na návštěvu Irena. Kdysi jsme spolu docela obstojně „čarovaly“. To by bylo, abychom s tím nepohnuly teď.
„Potřebuju pomoct. Pořád mám ucpaný nos…“
„Hm. A co já s tím? No jo, tak povídej…“
Tak jsem povídala. O nedorozumění s dcerou, o manželově služební cestě, o potížích s vydáním knížky,… Vlastně spíš o svých pocitech s těmi situacemi spojených. O lítosti, naštvání, rozmrzelosti, smutku, netrpělivosti, sebelítosti, vzteku, podráždění,…
Během povídání se mi nos zacpával a odcpával téměř kosmickou rychlostí. Jako na houpačce.
„Tvůrčí krize v kombinaci s „tisíckrát nic umořilo vola“,“ diagnostikovala mé potíže Irena. „To já moc dobře znám. Jenom se mi to vyrazí jinak a jinde.“
„Ach jo. Vždyť já to vlastně všechno vím. Jako vždycky. Jenom se mi do toho nechce…“
„Tak co s tím uděláš???“
„No co, promyslím to.“
„Promyslíš???“
„No jo, s knížkou se uklidním a přestanu tlačit na pilu. S dcerou totéž. Nemusí být nutně po mým, ne? Nebo aspoň ne hned…
„No a s Františkem?“
„No vždyť jo, promluvíme si, promluvím. Přestanu se nafukovat (!), nadechnu se (!) a řeknu, co ve mně leží (!). Proč to v sobě dusit (!), ne?“
Usnula jsem bez kapek a vydržela to bez nich až do rána.
Nebylo to hned, ale s knížkou jsem se postupně uklidnila, s dcerou taky. A promluvila jsem. Sice až za čtrnáct dní, pořád jsem se chystala a nakonec jsem bouchla o dovolené - jak ucpaný (!) papiňák. Jen se divím, že František dýchal bez problémů. Taky toho měl v sobě usazeno. A výsledek? Dýchám. A bez drátů, bez kapek, bez prášků. A mluvíme (spolu). A nasloucháme (jeden druhému). Už zase.