Stačila úvodní zmínka o „léčbě mravností“ a další dvě se hned naježily:
„Copak my žijeme nemravně?“
To netvrdím, jen říkám:
„Jak kdo.“
Etikoterapie vychází z názoru, že to, co činí člověka zdravým a silným, je MRAVNOST. Nemravné vztahy jsou vztahy nezdravé a v nich nemůže být zdravý ani člověk. Tolik velmi, velmi stručně. Pokud chcete víc, najdete. Třeba knihu MUDr. Ctibora Bezděka Etikoterapie, která vyšla poprvé ve třicátých letech minulého století… A můžu taky ocitovat současníka, MUDr. Vladimíra Vogeltanze: „Ze své zkušenosti mohu potvrdit, že cílenou anamnézou rozšířenou o duševně duchovní rozměr života nemocného lze nalézt diagnózu nejen nemoci, ale dokonce její příčiny. Ta je, jak se ukazuje, nikoli ve hmotné, ale v nehmotné vztahové – sociální sféře. Etikoterapeut se snaží najít bod, kde došlo ke vzniku mravní vady, kdy se jedinec odklonil od své přirozenosti a vydal se cestou strachu nebo pýchy. Sleduje, jak se na plátně těla promítají myšlenkové či citové postoje a zvyky (latinsky mores, řecky étos). Může tak rozpoznat, jsou-li zdravé – mocné, nebo destruktivní až zhoubné, tedy nemocné.“ A dále: „Už 14 let ke mně přicházejí lidé, kterým medicína ani svými nejmodernějšími prostředky nedokázala pomoci a oni zůstávají i nadále nemocní. Nutně, protože hmotným lékem či operací nemůže být odstraněna příčina nemoci ležící hluboko v polovědomých postojích a zvycích. Teprve podaří-li se nalézt a odstranit mylné přesvědčení a nemocný změní životní způsob, dochází ke skutečnému uzdravení a zkvalitnění života na všech úrovních.“ A ještě kousek dál: „Cílem etikoterapie není jen vymizení hmotných příznaků nemoci těla, ale uzdravení těla, duše i ducha. To však není možné bez návratu společnosti k zákonům lásky a jednoty. Náš původ je totiž duchovní a naší pravou podstatou je LÁSKA.“
Docela síla, co?
Onehdy jsem četla v novinách, že američtí vědci ( psychologové) přišli po dlouholetém výzkumu na to, že ženy nešťastné a nespokojené v manželství jsou mnohem častěji a vážněji nemocné než ty šťastné. Co jim chybí? Že by láska?
A jak vypadá jejich život? Asi jako mnohdy ten náš. Usmívají se, i když jim do smíchu vůbec není, dřou do úmoru (i když asi všechny ne), ač už sotva lezou, mlčí, i když by měly chuť křičet, obětovávají se všem a všemu, protože co by pro své milované neudělaly, případně co by tomu „ti druzí“ řekli, kdyby nebylo uvařeno, napečeno, naklizeno, usměvavo. Možná to některé dělají opravdu s láskou a z lásky. Ale co ty ostatní? Nelžou náhodou? Možná dokonce i sobě? A to jsem šťouchla jen do jedné z oblastí našeho života. A jen z jedné strany.
Neupřímnost, vytáčky, výmluvy, pomluvy, přetvářky, neúcta, nadřazenost, nedůvěra, manipulace,… Ve vztazích partnerských, manželských, rodičovských, sourozeneckých, zaměstnaneckých, přátelských, sousedských,… Proč? Že by strach? Nebo pýcha? Nebo, nedej Bože, dokonce sobectví? Tak jak je to s tou mravností?
Kdyby tak šla naočkovat…