Jo, můžu potvrdit a vy jistě taky. A nemusí to být jenom mezi chlapy. Taky to všechny známe. Pendlujeme mezi rodiči, pak mezi rodiči a manželem, mezi dětmi, mezi dětmi a jejich otci, mezi dětmi a rodiči (našimi), atd. V posledních letech, co jsou holky z domu a co jsem přestala řešit své rodiče, jsem trochu vypadla ze cviku. Udělala jsem tedy z nouze ctnost a nependlovala. Nebo aspoň ne moc. Spíš jsem se zájmem sledovala:
První den jsem s kluky strávila převážně sama a v Hradci Králové. Manžel tam měl práci. Snědli jsme svačinu na ochozu Bílé věže (jeden dobrovolně a jeden lehce přinucen, jinak se ta šunka přece zkazí), vypili každý litr – kluci kofoly a já vody, v obřím akváriu jsme byli „bezprostředně kontaktováni“ s tropickou přírodou (jeden tam chtěl a druhý ne), naštvaly nás kolesové parníčky na Labi (tam jsme chtěli všichni), protože jezdily až od tří. A to my byli už konečně – uchození, vyprahlí a připálení – v autě na cestě do Hořic. V Hořicích pochopitelně trubičky a potom Sošná louka. Jak se doopravdy jmenuje nevím, ale je posetá obrovskými, krásnými, pískovcovými plastikami. Kluci (všichni tři) se vyřádili. Ti menší lezením, ten větší focením. Já se kochala, slunila a občas taky jednomu, druhému nebo třetímu pózovala (viz Fotogalerie).
„Dědo, tady je krásně, díky, žes nás sem vzal,“ pravil dojemně ten prostřední.
Ten největší se v tom momentě rozpustil. Náš víkend vypadal velmi slibně.
V Prachově v Turistické chatě, kde jsme sehnali nocleh na poslední chvíli, nás uvítala samoobslužná jídelna a čtyřlůžkový podkrovní pokoj, kam se kromě postelí, miniledničky a umyvadla na studenou vodu /teplá netekla/ už nevešlo nic. Kavalírsky mi přenechali postel u okna, kde jedině se dalo jakžtakž dýchat. Otevřené okno jsme museli zamaskovat froté ručníkem, aby k nám houfně nelétaly vosy. Pak už obtěžovaly jen jednotlivě. Po večeři /největší dojedl na pokoji svačinu a u počítače zapil šedou rulandou dovezenou z domu, prostřední borůvkové knedlíky a Pepsi, nejmenší smažený sýr, hranolky a Pepsi, já malé pivo/ odešli větší dva na rekognoskaci terénu a poté odjeli do Jičína na večerní sraz veteránů. Zbytek hrál karty, poté, co jsem rezolutně zamítla Dostihy a sázky. Pod oknem hlučeli horolezci, v pokoji hučela lednička. Když jsem konečně začala usínat, vrátili se nadšení veteráni a bylo po spánku. Nepomohly ani špunty do uší a poslední, co si pamatuju, je svítání prosakující modrým ručníkem.
Ráno mě probudilo v osm. Dva větší měli půlnoc, nejmenší hrál sám karty (asi dostal od maminky na cestu pokyn, aby byl hodný) a s lehce vyčítavým pohledem pravil, že už od sedmi. Ty větší jsem drsně budila v devět s apelem, že snídaně do deseti. Manžel se otočil na druhý bok, že na snídani kašle, Ondra se otočil ke stěně mlčky. Martin stepoval u dveří s přesným plánem na párky zapíjené kofolou. Nakonec párky stihl i Ondra, který je zapil po důrazné domluvě stejně jako Martin čajem. Litovali, nebyly zrovna jedlé.
Skály vyplnily téměř celý den. Než na ně (na šutry :-)) začali lézt, donutila jsem Martina, aby si rozvázal a znovu zavázal pohorky, ve kterých kvedlal, neb je, jak jsem se dověděla, obouvá přece zavázané. K pozdnímu obědu Martin borůvkové knedlíky, Ondra čočku, manžel velké pivo, já malé, na pokoji oštěpek. Poté koupání v rybníku. Manžel chtěl, Martin spíš jo, Ondra se tvářil otráveně, protože věděl, že tam nevleze, jelikož voda je špinavá. Fakt je, že ze skal tam dalekohledem dohlédl. Mlčela jsem, ale silně souzněla. Zůstala jsem se svým uraženým palcem na dece, 30 m od vody. Všichni kluci svorně odešli. Po půl hodině spokojeného čtení přiklusal manžel. Voda z něho kapala, vztekle cpal mokré nohy do sandálů a mezi zuby cedil něco o tom, že Ondru roztrhne. Zvedla jsem hlavu:
„Co se děje?“
„Copak já vím? Asi plaval na druhý břeh. Já mu dám!“
„Asi? On ti nic neřekl?“
„Chtěl, abychom tam plavali a já mu řekl, že se mi nechce a on najednou zmizel.“
„Aha. Takže jsi mu to nezakázal.“
Zuřivě se po mně podíval a už pádil. Se zájmem jsem sledovala, kam. Po hrázi na druhou stranu. Dost dobře jsem nechápala, čeho tím chce dosáhnout. Asi to přestal chápat taky, protože se v půli zastavil a už krokem se vracel zpátky. Zvedla jsem se a šla projevit zájem. Martin v poklidu budoval zavodňovací kanály. Franta se vrátil, zuřil pořád. A měl strach. A já cítila, že mě to začíná vtahovat taky.
„Prosím tě, je mu třináct, plavat umí, tys mu to nezakázal …“
„Ale ani nedovolil! Na to je ještě malý, aby si dělal, co se mu zachce!“
Pátrala jsem mezi hlavami v polovině rybníka. Na tu dálku houby poznám. To by tam chtělo pro klid v duši doplavat. Vyslovila jsem to nahlas. Manžel se obrátil a šel k dece. Opět jsem nechápala. Vyzul sandály a vrátil se a po chvilce zvažování vlezl do vody a plaval. To by se Ondra utopil už aspoň desetkrát, za tu dobu. V polovině rybníka ho potkal. Vrátila jsem se na deku. Ondra přišel za chvíli, celkem v pohodě. Dlouho jsem nevydržela:
„Tak co?“
„Ale nic. Říkal, že za mě má odpovědnost a že jsu moc malý na to, abych si dělal, co mě napadne. Babi, já přece umím plavat. A navíc mi ani neřekl, ať tam neplavu.“
„Hm. Měl strach.“
Dál jsme to nerozebírali. Manžel to ještě chvíli rozdýchával, a když rozdýchává, tak nemluví. Ale potom přestal a zase začal. Takže dobrý. K večeři Martin smažený sýr, hranolky a Sprite. Ondra borůvkové knedlíky a Fantu. Manžel jogurt a rulandu, já velký pivo a slaný preclíky.
Po večeři manžel počítač, Ondra MP3 a Matrix, Martin mobil nevím s čím, já knížku a pak špunty do uší, na okně zelený ručník.