O svém zápolení nejprve s rakovinou a poté hlavně sama se sebou jsem začala psát - otevřeně - zpočátku pro sebe, ale postupem času ve mně sílilo přesvědčení, že „můj příběh“ má co říct i ostatním. Vím, že zkušenost je nepřenosná, ale také vím, že prožitá zkušenost druhých pro nás může být užitečnou informací, může být jiným úhlem pohledu na problém, na svět, na životní situaci, v níž se nacházíme. Může být povzbuzením, podporou, nadějí. Může být impulsem ke změně, může dodat odvahu k vykročení z bludného kruhu nevyhovujících životních stereotypů.
Myslím, že text stojí za přečtení, že by mohl být nejen povzbuzením pro ostatní nemocné ženy, ale že by mohl být svým způsobem i prevencí, varováním, pro ty doposud „zdravé“.
Souhlasím s názorem našich předních onkologů, že „rakovinu je třeba odtabuizovat“. (Nevím sice, co si pod tím přesně představují oni, nicméně osobně se domnívám, že je potřeba mnohem více a otevřeněji mluvit zejména o příčinách onemocnění rakovinou /samozřejmě nejen rakovinou/, tím myslím o jiných „příčinách“ než je jen životospráva ve smyslu jídlo, pití, pohyb, kouření…) A kdo je k tomu povolanější než ten, kdo k ní má nejblíže, ten, kdo s ní léta žije nebo žil? Ten, kdo prošel martýriem operací, chemoterapie, ozařování? Ten, kdo přišel na to, že rakovina nevstoupila do jeho života náhodou, že je logickým důsledkem jeho dosavadního způsobu života?
O své poznání bych se ráda podělila s ostatními. Počet žen s diagnózou rakovina prsu neustále roste, nemoc postihuje stále mladší ročníky. Stále se zdokonalující léčebné postupy klasické medicíny sice mohou prodloužit délku života nemocných, ale pokud oni sami takto získaného času nevyužijí k aktivní práci na sobě, na vztazích, v nichž žijí, uzdravit je nedokážou. Uzdravit se můžeme jen my sami. A že to jde, o tom není pochyb. Pochyb ovšem není ani o tom, že je to obtížné – zbavit se svých návyků, zlozvyků, životních stereotypů, změnit svůj způsob života. A taky, že je to nepohodlné. A že z toho máme strach. Ještě větší než z chemoterapie, větší než z rakoviny, z nemocí. Tak to je. Ale můžeme si vybrat. O tom všem je "Otevřeně".
Už nějakou dobu se snažím knihu vydat, čímž myslím, že jsem ji nabídla několika nakladatelstvím a vydavatelstvím. Zatím se z různých důvodů nepodařilo. Nevzdávám se, v současné době se rýsuje další možnost. Nicméně, už se mi nechce čekat. Možná můj příběh a mé poznání někomu může pomoci, a jak říkala babička Malého stromu v knize „Škola Malého stromu“ od Forresta Cartera (viz Odkazy): „…když člověk na něco přijde, má se o to podělit s každým, koho potká; dobro se tak šíří cestami, které by sis sám nedokázal vymyslet…“. Tak jsem se rozhodla podělit se. A abyste se měli dlouho na co těšit, bude to četba na pokračování. Ale abych vás zas moc nenapínala, pokračování budou častá a podaří-li se, i pravidelná. Sledujte proto i novou rubriku - Otevřeně.