Podle slov na přebalu knížky vystudoval teologii, narodil se na Slovensku, žije ve Vídni a léta pracuje jako radiologický asistent na jedné z tamějších onkologických klinik. Denně je konfrontován se životem lidí nemocných rakovinou. Z fotografií a myšlenek svých pacientů i svých uspořádal výstavu, z níž poté vznikla výše jmenovaná kniha. Výstava musela být krásná, fotografie v knize totiž takové jsou. A taky zajímavá, myšlenky jsou taky takové. Neubránila jsem se ale, abych panu Žaloudkovi nenapsala. Dopis se mi vrátil, asi mám špatnou adresu. Tak mu píšu prostřednictvím svých stránek a můj dopis si tím pádem můžete přečíst i vy:

Dobrý den, pane Žaloudku!
Děkuji za Vaše slova i publikace. Zatím jsem přečetla pouze „Myšlenky během ozařovací terapie“. Působivé a důvěrně známé. Díky za Váš počin. Ctím Vaši nelehkou a důležitou práci (profesi i psaní), Váš zájem a přístup k pacientům, vnímám Váš obdiv k jejich síle, odvaze, optimismu, postojům…
ALE: já tím vším prošla na té druhé straně. I já jsem působila optimisticky, silně, odhodlaně, nešetřila úsměvy, pomáhala druhým, dál se rozdávala, byla vlídná, … Úžasná, říkala jedna sestřička. Ano. Ale za dva roky jsem tam byla znovu. A teprve tehdy mě napadlo, že by to všechno mohlo být ještě trochu jinak.
Ano, věřím Vám to, co píšete, věřím těm, o kterých píšete, oni tomu totiž taky věří, ale... Většina z nich byla dobrými a milujícími lidmi i před onemocněním… Proč tedy? Náhoda? To snad ne. Dědičnost? No, svým způsobem. Boží vůle? Pokud ano, tak to musí mít smysl. Každý z těch příběhů má pokračování. Jaké? Kdo z nich se do nemocnice vrátil? Kdo ještě žije a kdo se uzdravil (což není totéž)? A co ten, kdo se opravdu uzdravil, změnil ve svém životě? Jak pochopil poselství nemoci? To, že lidé optimisticky působí ve fázi ozařování, ještě nic neznamená. To, že se „zlepšily“ rodinné vztahy, nemusí být pozitivum. To, že se vrátil syn, který předtím odešel (předpokládám, že žít svůj život), je sice pěkné, ale nebylo to náhodou vítaným produktem nemoci samé?
Zdám se Vám tvrdá? Vím, o čem mluvím. Lidé s touhle diagnózou jsou vesměs lidé příjemní, harmoničtí, milující, oddaní, příkladní, chápající, pomáhající, podporující, dávající, všechno zvládající, pro všechny přijatelní, všechno akceptující, žádný hněv, agrese, … K čemu jim to všechno ale je, když je „dostane rakovina“? Jako epitaf?
Jenom namátkou, o skoro každém z těch minipříběhů by bylo možno diskutovat:
Paní Heidi: Úžasné, první myšlenka po operaci, že ještě nedala dost lásky svým blízkým. Ale co sebe, sebe měla taky ráda???
Pan Rudolf: Ano, budoucnost ještě důsledněji naplánovat a mít pod kontrolou – k smíchu, kdyby to nebylo k pláči, moc dobře znám, cesta třeba právě k rakovině. A co to je v jeho podání „ne egoisticky využívat čas“, to by mě vážně zajímalo…
Paní Mirjana: Jakmile se syn dozvěděl, co se mamince stalo, okamžitě byl u ní. Náhle se změnil v silného muže, soucitného, něžného a pozorného partnera… Dojemné, vskutku… Získat ve vlastním dítěti partnera, zdroj radosti a pilíř naděje… A že ten syn má svůj život? Neprosakuje tam lehce závislost na druhých? A manipulace – byť i nevědomá?
Pan František: Tichý, uzavřený a příjemný člověk. Kdo ví, kolik se v něm skrývá třeba potlačeného hněvu, agresivity, kterou si nikdy nedovolil projevit? Rakovina je taky pořádně agresivní… Neřeší náhodou něco za pana F.?
Paní Christine: Taky se rozdala. Práce jí chybí, cítí obrovskou prázdnotu a samotu…Ta nemoc nepřišla z ničeho nic.
Další pan Rudolf: Taky velmi slušný, jemný a trpělivý člověk. Ach jo. Ještě že má tu manželku, která rozhoduje za něho…
Pan Erhard: Válečné zraněné, celoživotní deprese, rakovina – mimo jiné. Za své aktivity pracovní i veřejnoprospěšné byl opakovaně vyznamenán… Hm.
Ano, můžeme si vybrat. Klidně být úžasní a zemřít na rakovinu.
Dost. Možná se mýlím. Možná jim i Vám křivdím. Možná. Ale strávila jsem spoustu hodin v čekárnách na onkologii, často jsem mluvila se spolupacientkami. Ano, vesměs byly trpělivé, příjemné, usměvavé (pokud ještě měly sílu), ohleduplné, poslušné, hodné, milé, … A některé už měly za sebou několik koleček chemoterapií, ozařování, operací…. A vím o jedné, rakovina kostí, která, když jí řekli, že má ještě tak půl roku, se ZDRAVĚ naštvala a řekla: Tak dost, už s tím protivným dědkem nestrávím ani minutu (bylo jí k šedesátce a on protivný fakt byl) a odstěhovala se z B. do Ž. a za dalšího půl roku noha čistá a žije dodnes, na rozdíl od minulosti vesele, a to je už pár let.
I já jsem dobře vychované, hodné děvče. A už pěkných pár let s tím zápolím. A možná právě díky tomu ještě žiju. A strávila jsem spoustu hodin nejen čekáním, ale taky hledáním - hlavně sama v sobě. Občas jsem se nestačila divit. A občas jsem vidět ani nechtěla. No co, i to jsem já. A tak mě vždycky popadne vztek (který jsem léta letoucí neznala), když čtu, jak jsou ti lidí příjemní, hodní, silní, úžasní…. Mimochodem – jedno z mých zjištění je, že v mé síle je moje slabost. Docela legrace, že?
Zajímal by mě Váš hlubší pohled na věc. Ráda bych si na tohle téma popovídala.
Víte, pomalu ale jistě dospívám k závěru (kolikátému už! a kolik jich ještě možná bude!), že život nemusí být o utrpení.
A že utrpení v životě si způsobujeme často sami. Svým myšlením, svými skutky. A tím nemyslím, "špatnými" (ono nakonec - co je "dobré"a co "špatné", kdo ví), ale třeba přílišnou staroslivostí, přebíráním odpověnosti za jiné, třeba právě za dospělé děti, lpěním - a třeba právě na dospělých dětech, neschopností přestřihnou pupeční šňůry (což je pro moji diagnozu, myslím, dost typické), neschopností odpustit, jiným i sobě. Jo, vina, to je síla. Ta je schopná sežrat nás zaživa.
Život je fajn, i se všemi těžkostmi.Vnímám ho jako příběh, který píšu i žiju současně. Baví mě. Už nepotřebuji být úžasná. A jsem zvědavá, co mě ještě všechno čeká… Docela dobrodružné.
Přeji Vám krásné letní dny a hodně sil a entusiasmu ve Vaší práci.