Jméno mi nic neříkalo. Byla jsem na odchodu, tak jsem ji požádala, aby zavolala druhý den dopoledne, v deset. Zavolala přesně v poledne, v okamžiku, kdy jsem začínala obědvat.
„Všechno jsem za něho tenkrát zaplatila, bylo to skoro osmdesát tisíc. A teď mu došlo od soudu, že má ještě zaplatit náklady státu, on neví za co, sedmnáct tisíc…“
„No, a co potřebujete?“
„Přece poradit. Jestli to musím platit. Je to tak dlouho. To byl ještě nezletilý, bude to deset let. Jestli se to musí zaplatit.“
„Ale to já vám takhle nemohu říct, když nevím, o co se jedná.“
„No vždyť to říkám, o sedmnáct tisíc.“
Už zase se začínal odvíjet starý známý scénář. Ještě s ní budu půl hodiny diskutovat, polívka vychladne, pak přijde s nějakým papírem, z kterého nic nepoznám, zavolám k příslušnému soudu, zjistím, o co jde, napíšu, co bude třeba a budu při tom naštvaná na milující matku, jejího synáčka, nejvíc ovšem na sebe. Dost.
„Nezlobte se, ale já vám takhle po telefonu poradit nemohu, na to mám málo informací.“
Málo informací! Proč to neuseknu hned? Nejsem žádná právní poradna.
„Tak já bych mu mohla zavolat, aby to nafaxoval, ty starý papíry mám doma.“
„A kde je váš syn?“
„No on žije teď na Slovensku.“
„Tak to bude nejjednodušší, aby se poradil tam. Nebo si může zavolat k soudu a …“
Paní mě nenechala ani domluvit.
„Ale oni jsou z toho na infarkt! Volala snacha a byla cela rozčilená!“
„A proč to vůbec vyřizujete vy?“ zeptala jsem se. Pochopitelně zbytečně, bylo to jasné, jsou z toho přece na infarkt. „Vy to snad budete platit?“
„Samozřejmě, kdo by to zaplatil? Jsou z toho na infarkt.“
Paní jsem, tentokrát opravdu důrazně, poradila, aby to nechala vyřídit svého syna a zavěsila.
Nebyla jsem hodná. Ale byla jsem spokojená.