„Hloupá“ blondýnka se rozhodne dokázat, že hloupá není. Na Harvardu. A podaří se jí to, přesvědčivě, excelentně, se šarmem, s humorem. Když pronáší krátkou, ale výbornou závěrečnou řeč jako mluvčí ročníku absolvujících právníků, končí slovy:
„Musíte věřit lidem. A především sami sobě.“
Prosté, že. Kdo z nás to umí? Kdo z nás věří těm druhým? A kdo sám sobě? Kdo z nás ví, co chce a kdo z těch, co to ví, za tím dokáže jít jako ta blondýnka? Teď bych mohla skončit a nechat vás, abyste se pokusili – upřímně a postupně - odpovědět si. Mohla, ale neudělám to. Neodpustím si ještě pár slov.
Je těžké věřit lidem. Co nám paměť sahá, zkušenost nás učí, že je to pitomost. Lžou nám. Minulý týden jsem potkala maminku s kočárkem a ani ne tříletým chlapečkem. Nechtěl jít, za ruku ani sám, ani na odrážecí motorce, zastavoval se, lezl do záhonků, mamince začínaly povolovat nervy:
„Lukášku, pojď, pohni sebou, tatínek na nás čeká!“
Lukášek si soustředěně prohlížel zaparkované auto a nereagoval.
„Lukášku, nechytej na to auto, budeš mít špinavý ručičky!“
Lukášek na auto chytil, pak se podíval na ruce, nic na nich neviděl, taky nemohl, auto vypadalo, že před minutou opustilo myčku. Nicméně o něj ztratil zájem a vydal se napříč trávníkem.
„Lukášku, vrať se! Vyjde paní a bude se moc zlobit!“
Lukášek se zastavil. Podíval se na dům, pak na maminku. Paní se nejen nezlobila, ale ani se neobjevila. Spokojeně v procházce pokračoval. Dál to neznám. Ale myslím, že není potřeba.
A jak má Lukášek věřit sám sobě? Je mu teplo a maminka (tatínek, babička, dědeček, paní učitelka,…) mu vysvětlí, že je mu zima a že čepici si prostě vzít musí. Musí mu být zima, když to říká maminka, tatínek, atd. Má hlad, ale maminka mu vysvětlí, že hlad nemá. Nemůže ho mít, když před chvílí obědval. Nemá hlad, ale babička mu vysvětlí, že má, musí ho mít, protože je poledne. Chce se mu spát, ale spát se nebude, protože se mu nemůže chtít spát, když před chvílí vstával. A nechce se mu spát, ale bude, protože odpoledne se spí. Chce hrát fotbal, ale maminka by umřela strachy a pěvecký kroužek je pro něj to pravé. Baví ho matematika a šachy, jenomže dvojka z češtiny je pohroma a tak místo šachů diktáty. Rád by se vyučil kuchařem, ale všichni v rodině jsou lékaři, to by přece nechtěl, skončit někde v kuchyni. A vzít si Andulku? Ty ses snad zbláznil, Lukášku, copak to je děvče pro tebe? Ty chceš přece něco víc! A Lukášek se naučí, že nemůže věřit ani sám sobě. Uvěří, že někdo jiný ví, co je pro něho dobré, co cítí, co potřebuje, co chce. Úplně se v tom všem ztratí. Že přeháním? Že neznáte nikoho, komu se to přihodilo? Fakt ne? Ani vám a ani trochu?
Tak co s tím uděláme? Máme problém. To bychom totiž museli přestat lhát. Jiným i sobě.
Ach, ty americké filmy!