Píše:
„To, co mne zajímalo, bylo poodhalit něco z jejich nitra, se všemi těmi bolestmi, strachy, ale taky odvahou, optimismem, nadějí, která měla někdy jen velice vratké, nestabilní kořeny… Rozhodl jsem se hledat ve výpovědích každého z nich něco, co se táhne jakoby červená nit všemi výpověďmi. A tou byla - věřte nebo nevěřte - nějaká velice stručná, optimistická, krásná a povzbudivá myšlenka, kterou vyslovil v tom dlouhém rozhovoru i ten nejvíce postižený, nejvíce zdeprimovaný a smutný člověk. Každý z nich, mnohdy nevědomky, vyjádřil něco pozitivního. Jenom proto jsem se rozhodl pak zveřejnit ty krátké myšlenky, aby si pak při výstavě fotografií, kterou jsem se rozhodl udělat, všichni ti lidé sami uvědomili, kolik pozitivního a odvážného v nich samých je, aniž by si to v těch chmurných okamžicích uvědomovali. Chtěl jsem jim samým dát pocítit, jak jsou silní, jak jsou odvážní, jak jsou vzácní, nádherní, jak se "perou se svým údělem" i když se jim právě zdá, že už podlehli…“
A jsme u úhlů pohledu. Který je lepší, který správnější? Oba mají své místo a myslím, že se nevylučují. Naopak. I mince má dvě strany.
A dopis pokračuje:
„Začali chodit lékaři, sestry a kolegyně - rtg. laborantky a ptali se mne: To všechno ti lidé opravdu řekli?.... Ano, řekli mi to a nejen to! Řekli mi toho mnohem víc a určitě by to řekli i vám, kdybyste chtěli naslouchat... Je však dnešní "supermoderní" školská medicína o naslouchání? To je otázka, kterou se již delší dobou zabývám nejenom já...“
Jednoduchá otázka, jednoduchá odpověď: Naše supermoderní medicína o naslouchání zcela určitě není.
Jenomže dopis pokračuje a nastoluje otázku, která mne kdysi taky trápila:
„Kolik nádherných lidí muselo trpět - Matka Tereza z Kalkaty, Mahatma Gandi, kolik světců, Kristus sám, nebyli zbavení utrpení, bolesti, smrti.... Kdyby nemoci měly být jen reakcí na naše špatné skutky, proč tedy onemocněly a zemřely takové nádherné a řečeno plně lidsky - dokonalé a krásné osobnosti?“
Na teologické disputace nemám, proč onemocněla a zemřela Matka Tereza nevím. Nikdy jsem neřekla, že příčinou nemocí jsou „špatné skutky“. Matku Terezu bohužel osobně neznám. Ale nikdy bych se neodvážila tvrdit, že byla „dokonalá“. Ani nikdo jiný. To považuji za nesmysl. Jsme lidé, ne? Dokonalí je něco jako neomylní. A už Démosthenés věděl, že "v ničem se nemýlit je vlastnost bohů". Vím já, proč onemocněla? Možná se prostě rozdala, možná to se svou pomocí jiným přehnala. Nevím, nevidím do ní, mohu se pouze domnívat, a to k ničemu není. Já si dokonce ani o sobě nemyslím, že bych se dopouštěla „špatných „skutků. Ale pokusila jsem se pochopit, proč jsem onemocněla. Myslím, že všechno spolu souvisí, nevěřím na náhodu, ale na logickou vazbu příčin a následků nebo spíš podnětů a reakcí, přičemž nelze nikdy říct, co je vlastně čím, protože každý podnět je reakcí na jiný podnět a tak pořád dokola. Můžu se mýlit, ale k určitému pochopení své nemoci jsem, myslím, došla.
A taky mi pan Žaloudek po přečtení uveřejněné části „Otevřeně“ napsal, že se mu text nečte lehce, že jej vnímá jako „negativní“ a použil slov své přítelkyně, která jeho pocity přesně pojmenovala:
„Dle mého názoru, ale nikomu ho nevnucuji, by autorka udělala lépe, kdyby tomuto tématu nevěnovala až tolik prostoru a spíše se více rozepsala o realitě všedních dní. Postrádám tam sebemenší náznak určitého životního nadhledu a optimismu, který je v boji s touto nemocí přece tak podstatný a velmi důležitý. Je třeba vytýčit si cíle, které chci a musím splnit, mezi něž patří, pokud to jen trochu jde, nezatěžovat svou nemocí blízké, chovat se jako bych byla zdravá, činit je šťastnými, užívat si života! Je třeba zaměstnat svou mysl něčím, co mě nabíjí, co mám ráda, co mě naplňuje a činí šťastnou. Je to nelehký úkol, ale z vlastní zkušenosti vím, že zvládnout se dá. Stojí to hodně úsilí, ale člověka to zocelí. V prvé řadě vsak musím chtít JÁ. Jen já a nikdo jiný.“
Knihu jsem začala psát, abych se vypořádala se svými pocity, sama se sebou, abych si srovnala myšlenky. V době, kdy jsem měla za sebou druhou operaci. A psala jsem „zpětně“ o tom, s čím jsem se potřebovala vypořádat. Za šest uplynulých let. Těch šest let jsem žila pochopitelně i „všední dny“, jenom jsem necítila potřebu o nich psát. Už mi i jedna paní redaktorka řekla, že by viděla jako vhodné text rozmělnit epizodami z rodinného života, že by se to líp četlo…
V době, kdy vznikala první část knihy, jsem nadhled skutečně neměla. Jestli ho měla přítelkyně, lze jí to jenom přát. Já ho po druhé operaci prostě ztratila. Byla jsem plná strachu, na optimismus nebylo moc místa. A nevidím to s odstupem jako špatné, možná dokonce naopak. Nevím, čím prošla ona a co ji její nemoc naučila, mě mezi jiným to, že vědět, co je pro ostatní dobré, nemohu, to mohou jen oni sami. Každý má svou cestu a neexistují cesty lepší a horší.
Nezatěžovat své blízké? A chovat se, jako kdybych byla zdravá? To vše jsem činila drahně let. Nemyslím si, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla dělat.
A činit své bližní šťastnými? To je snad jejich úkol být šťastni. Být závislá svým“štěstím“ na druhých, to už vážně nechci a jim to taky nepřeji. Jedna z mých „diagnóz“ je závislost na spokojenosti druhých – když budou šťastni oni, budu já taky. Problém – akorát že můj.
Mimochodem, před pár dny mi napsala jedna z mých „onkologických“ přítelkyň, v téhle souvislosti to stojí za přečtení:
„Po operaci jsem se letmo poznala s paní K., paní starší než já, dobrota z ní jen čišela. Dva roky věděla o bulce a stejnou dobu to před svými bližními tajila - nemohla s tím přece zatěžovat své nejbližší, snacha je primářkou onkologie, tak to všichni doma znají a měli by velký strach. A to jim nemohla udělat. Později mi řekla: "Asi jsme v životě udělaly něco špatně." A mohla bych takto pokračovat "minipříběhy" ostatních žen. Jsou si vskutku podobné. Dokonalé ženy.“
A užívat si života? Jistě. Mně to ovšem nejde nepřetržitě. No, možná i na vás můj text působí negativně. Vydržte, bude líp. Postupně se dozvíte, pokud to ještě nevíte, že i já si našla to, co mě naplňuje, baví, těší, čím se nabíjím. Mimo jiné je to psaní – pro vás i pro sebe. Mějte se krásně a užívejte si! Léta i života.