Úvodní strana / Sloupky / Jak to vidí vlaštovička

Jak to vidí vlaštovička

Klářinu dceru neznám natolik, abych ji požádala o její úhel pohledu, ale "handicapy" ve mně vyvolaly vzpomínky na mé maturitní ráno… Takže možná takhle:

V pondělí jsem odmaturovala. Byla to křeč, nikdy bych neřekla, jak hrozný budu mít strach. Skoro jsem nespala a vstávala se sevřeným žaludkem. Máma stála v kuchyni, měla oči jak tenisáky, strach očividně ještě větší než já. Bože, to mi tak scházelo. Na stole perfektně připravená snídaně. Kakao nepiju už sto let a obložený chleba téhle velikosti by zasytil dřevorubce. Kristepane, já vím, že to myslí dobře, teď mně začne vysvětlovat, že se přece musím najíst… Hu, na sevřený žaludek naštěstí slyší. Ještě přečkat cestu do školy, proč, proboha, neodjela do práce jako obvykle?
A je to. Za šest. Já snad ani nemám radost. Úleva, to jo, že je to za mnou. Ale cítím se jaksi divně. Myslela jsem, že to půjdu oslavit, ale vůbec se mi nechce, holky taky zrovna nevypadají… Jsem utahaná, ospalá a bolí mně nohy. To bych ráda věděla z čeho.
Volám mámě. Šílí radostí, blahopřeje mi, že to věděla, že to dobře dopadne, že jsu úžasná. Věděla! Ráno na to teda nevypadala, málem jsem ji utěšovala. Jo, teď jsu úžasná, a celý rok nadává, že se neučím a prorokuje, že u matury prolítnu. Ale slibuje, že půjdeme odpoledne nakupovat. To by bylo prima, potřebuju spoustu věcí, ale radši bych to nechala na zítřek, sotva se vleču, zalízt si a spát…
V pět musím být na nádraží. A máma, jako naschvál, prý může až ve tři. To je fakt dobrý. Normálně dělá do jedné a zrovna, když máme jít po obchodech, zůstane v práci. Dyť je už v důchodu, to by to tam bez ní asi spadlo. A to to sama navrhla! Tolik jsem se těšila, už jsme spolu nebyly ani nepamatuju, myslela jsem, že si sedneme i na kafe a popovídáme, doma pořád blázinec, není kdy…To bylo řečí, jakou má radost a jak to spolu oslavíme. Klasika, jako vždycky je něco důležitějšího…
Na náměstí postávám už ve tři čtvrtě, co kdyby přišla o chvilku dřív? Ale ne, pozdě jako vždycky. Celá uštvaná, uřícená a ten její provinilý výraz! Jak já to nesnáším! A nechala v práci peníze. Jo, má rezervní tisícovku. A diví se, co chci nakupovat. Ona mě snad vůbec neposlouchá. Že myslela ty sandály. Ty bychom snad šly koupit, ne nakupovat. A ono o ty nákupy zas tak nejde, to bych mohla přece i sama, všechno to pokazila. Proč mi, sakra, jde tak na nervy? Ten její omluvný úsměv. Vždyť já ji mám ráda, já nevím, co s tím, pořád se hádáme, nic se jí na mě nelíbí, pořád je podrážděná. Jak se začne o penězích, hned je zle. Nikdy na nic nejsou. Pořád kázání. Kolem všeho plno řečí. Už zase má oči plný slz. Našla tu zatracenou peněženku. Sedí tam na tom taburetu jak hromádka neštěstí. Asi ji to nebaví. Je jí to jedno, vůbec se nepodívá, jestli mi ty kraťasy sedí, proč se mnou vlastně chodila? Ale možná je jí horko. Najednou je mi jí líto. Tak proč mi to slibovala??? Že se na to nevykašlu. Teď už vážně brečí, snažím se jí vysvětlit, jak jsem si to představovala, vůbec mě neposlouchá, zase vyčítá, zase ten rozpočet. Začínáme se hádat. Najednou vytáhne pár stovek, strčí mi je do ruky a skoro utíká. Stojím jak opařená. Co se jí stalo? Co jsem udělala? Já se z toho zblázním. Ještěže na pár dnů vypadnu.