Úvodní strana / Sloupky / Jak jsem nevypustila duši

Jak jsem nevypustila duši

Bylo slunečné klidné ráno a já se konečně rozhoupala a vytáhla kolo.

Podél řeky po cyklostezce až do Židlochovic, pak se uvidí. Jelo se krásně, letošní duben je spíš květen, paráda.

V Židlochovicích jsem si vzpomněla, jak mi jeden kamarád říkal o krásné cestě Knížecím lesem. Odhadla jsem směr a pokračovala. Stezka vedla do Žabčic, to se mi nezdálo, spíš by to mělo být na Nosislav. Riskla jsem širokou rovnou cestu mezi poli lemovanou hustými keři. Po pár kilometrech, když už jsem tomu téměř nevěřila, jsem do lesa, tedy přesně obory, dorazila. Stálo to za to. Několik kilometrů jarním lesem a pak křižovatka: dál lesem do Uherčic, zpátky nebo doleva na Němčice. Do Uherčic už ne, druhá možnost by byla určitě nejpohodlnější a nejpříjemnější, ale nemám ráda návraty stejnými cestami. Takže Němčice, pak na Moutnice, kolem Rumunské bažantnice, Jalovisko a domů.

V Němčicích to ještě šlo, teda jelo. Ale jak jsem se dostala na otevřené prostranství, v duchu jsem zaúpěla. Začalo pořádně foukat a navíc proti mně. A přede mnou aspoň tři slušná stoupání. A fyzička nejen po zimě veškerá žádná. No nic, jedem na to. První kopec ještě ušel, ale protivítr sílil. Druhý taktak. Byla jsem vyždímaná a začínala se ozývat krční páteř. Místy jsem slezla a šla pěšky, a to nejen do kopce. Musel to být pohled pro bohy: trekkingové červenočerné kolo, červenožlutočernobílý dres s červenou sukýnkou, červená helma, červenočerné rukavice. I láhev na vodu červená. Prostě DYNAMICKÁ ŽENA. Ploužící se v prachu krajnice. Dřív bych radši vypustila duši, myslím svoji. Pokrok, ne? Ale, upřímně, než jsem před posledním vrcholem slezla, ještě jsem vydržela, než mě ten závodník, co jel v protisměru, mine :-))). Teprve pak jsem se s úlevou zhroutila mezi pampelišky a psala pozdravné esemesky zaměstnaným kamarádkám.