Moje dceruška odmaturovala.
Ráno nemohla ani snídat, jak byla nervózní. Ale stejně byla milá. Trošku vyděšená, ale odhodlaná a krásná - jako život sám.
Zavezla jsem ji do školy a celé dopoledne držela palce. Zvládla to výborně a pak už jen opojná směsice štěstí, úspěchu a úlevy.
Chtěla, abychom šly nakupovat, ale dnes už ne, mami. Byla unavená. Zítra. Sice to bude ve spěchu, ještě pro vysvědčení do školy a pak hned s partou na vodu, ale to se zvládne…
Se možná. Ne tak já, matka.
„Do města se dostanu nejdřív ve tři.“
„AŽ?!?“
Až, milá dcero.
A máme tu handicap č.1: ví, že normálně končím v jednu. Ale jak naschvál jsou nazvaní klienti i na odpoledne. Vím, že bych mohla striktně odejít, ale jakožto prdůch nechci vypadat neužitečně, tak setrvám.
Handicap č. 2: těsně před odchodem z práce mi praskne zip na kalhotách. Nic, přetáhnu přes to triko. Jen nesmím moc zvedat ruce.
V tramvaji zkontroluju obsah kabelky. Zatraceně! Handicap č. 3: přihrádka na peněženku je prázdná! Usilovně přemýšlím: šla jsem na polívku s kolegyní, ale vytáhla jsem jen drobné. Musí být někde v kanceláři. Nevadí, mám rezervní tisícovku. A to už jsem na náměstí, kde máme sraz. Skoro ji nepoznám. Jde proti mně cizí půvabná dívka… Ale vždyť je to moje dcera. Je krásná, energická a lehce netrpělivá. Připojuju se k ní upachtěně a s omluvou:
„Víš, zapomněla jsem si v práci peněženku, ale to nevadí, mám rezervní tisícovku…“
„No ale za to nic nekoupíme!“
Rozhořčeně jí ztvrdnou oči. Jsem překvapená, byla řeč jen o botičkách za osm stovek. Vypočítává, co si všechno potřebuje nakoupit, zvyšuje hlas. Já taky.
„No, tak zatím nakoupíme za tisícovku, a když, tak zajedeme pro tu peněženku. Mám tam ještě osm stovek.“
Ale mám pocit, že ani to nestačí a přecházím do útočně vyčítavé sebeobrany.
„Tak já nevím, táta ti dal tři tisíce a tady máme utratit další dva?“
Zbytečně hlasitě a ve zcela nevhodnou chvíli vykřikuji cosi o rodinném rozpočtu. Evidentní handicap č. 4: tohle neumím v klidu řešit, jsme v minovém poli, vždycky stejná havárie.
Volám kolegyni, jestli by tu peněženku, až půjde, nevzala s sebou do města, abychom pro ni nemusely, dceruška má už jen hodinu. Peněženka však v kanceláři není. Stojíme na slunku, dělá se mi špatně. To není možné! Tak znovu. Postavím kabelku na zábradlí a systematicky hledám. Šmátrám do všech koutů, vyndávám všechny věci – je tam! Dole pod deštníkem. Úleva, chtěla bych se zasmát, ale v obličeji mé dcery ani náznak oblevy. Snad mě nepodezírá z pokusu o zatajení částky? Cítím se jako podvodnice. Nakonec jakžtakž dobrý. Jdeme k nejbližšímu obchodu. Co tam? Kraťasy, maminko. Uvnitř je dusno. Dcera se sklání k věšákům. Stojím nepovšimnuta mezi regály a je mi hůř a hůř. Kde to, fyzicky, je? Pátrám: v žaludku - jako boxer po knokautu do solar plexu. A taky v krkavicích - jako bych měla gumičku na krku. Potřebuju se uložit do nějaké nižší polohy. Sednu si na taburet v oddělení obuvi. Do očí se mi derou slzy. No fuj! Ještě to! Teď tomu nasadím korunu…
Nějaká krásná cizí slečna odchází do kabinky zkoušet kraťasy. Za chvíli oznámí prodavačce, že jí nepadnou, vrátí je a já s ní pak odcházím z obchodu.
Zahlídnu dvojici ve skle výlohy. Stáhnu si tričko hlouběji přes zip kalhot. Jsme to ale povedený pár: vedle krásné, mírně rozmrzelé slečny pobelhává méně mírně obtloustlá panička s rozježenými zplihlými vlasy a oteklýma očima. Kruci, to jsem to dopracovala. Jsem čím dál rozplizlejší. A čím ubožeji se cítím a vypadám, tím je moje dcera podrážděnější. Rozhodně v ní nebudím slitování, spíš vztek. No, když se vidím ve výloze - taky bych si nejradši jednu vrazila.
Cosi se snažím vysvětlovat, ona taky - ale už se úplně míjíme. Každá si meleme to svoje. Já se pomalu přestávám ovládat a blíží se handicap č. 5: brada se mi třepe, jsem čím dál trapnější. Tak tohle už ne. Otvírám peněženku, vyberu všechno, co mám, a nacpu to do krku své krásné vlaštovičce s naléhavě rozevřeným zobáčkem. Nasazuju si černé brýle a prchám z místa činu – proboha, kam jenom? Kam bych tak zalezla? Ten slzotok už neubrzdím, ale nakonec, to je fuk, je mi to jedno, v davu mě nikdo nezná, lidi si všímají stejně jenom sami sebe. Ale pozor, ne tak úplně, a máme tu handicap č. 6: paní Slepičková od vedle. Snažím se ji zasklít, ale ona se ke mně s úsměvem hrne. Ledově odpovím na pozdrav a nespolečensky se dívám jinam. V tramvaji si sednu a nechávám to všechno tiše odtékat. Když nebudu nahlas smrkat, tak si nikdo ani nevšimne a doma zalezu….
Chyba lávky. Hned za dveřmi narazím na svého muže, který i při své poměrně nízké schopnosti empatie registruje, že nejsem zrovna moc vyladěná a vítá mě slovy:
„Tak co, zase jste se poškorpily?“
Jako kdyby mi rozverně cvrnknul do čerstvé popáleniny. Něco nepříjemného odseknu. A výborně - handicap č. 7 je na světě: teď se nafoukne ještě i on, takže díky za podporu.
Konečně jsem si zalezla - k počítači - a vypsala se z toho. A to je dobrá věc - když píšu, nestíhám brečet. Myšlenky se řadí a je mi líp. Taky řešení, no ne?
I když se to možná nezdá, nacházím v té přiblblé historce pozitivní jadérko:
Před pár lety bych si ani nevšimla, jak je mi mizerně, zatnula bych zuby a pochodovala dál po obchodech. Asi bych ani nebrečela, ale časem by mi tiše stoupal tlak a já bych pak na něj polykala prášky. A taky bylo opravdu období, kdy jsem je brala. Tak teď prášky nahradím jednou ubrečenou scénou. I když … je to takové neestetické. Chtěla bych raději být hrdá a krásná - ale to už bych toho asi chtěla moc.