Majka má dceru, dospělou, a to už drahně let, zatím svobodnou, bezdětnou, čerstvě zamilovanou. A dcera má, kromě přítele, i psa. Bydlí napůl se svou matkou Majkou, napůl s přítelem a úplně se psem. Majka by si ráda naplánovala dovolenou. Má „celozávodní“ od poloviny července do poloviny srpna. S dcerou nemohou odjet současně, protože Majka „musí“ hlídat psa.
„Tak kdy na tu dovolenou pojedeš? Ráda bych si už konečně něco zajistila,“ vznese Majka dotaz – opakovaně – koncem června.
„Ale mami, to já přece ještě nevím! Asi někdy koncem července nebo začátkem srpna.“
„Ale to mám, jak víš, dovolenou já. A jindy si ji vzít nemůžu. Nemůžete jet až …“
„No to teda nemůžeme. Jarda si ji taky nemůže vzít později.“
Vypadá to tak, že Majka letos nikam nepojede. Ledažeby něco na poslední chvíli. Co kdyby mladí museli jet ve stejném termínu? Pes přece nemůže zůstat sám.
Když si před deseti lety pořizovala psa moje dcera, ptala jsem se:
„ A kdo se o něho bude starat, když pojedeš na vodu, na hory, k moři, na lyže, na víkend,…?“
„No přece ty, mami!“ udělala na mě oči.
„Dejme tomu. Ale co když budu chtít odjet ve stejnou dobu?“
„Tak si střihneme,“ zněla pohotová odpověď.
Nestřihaly jsme si, zůstávala jsem doma já. Asi jsem zrovna nikam nechtěla odjet.
Po šesti letech se dcera odstěhovala do středu města, do malého bytu. Kvůli psovi se trápila. Nejraději by si ho vzala s sebou, ale obě jsme věděly, že v bytě by se trápil on. Zůstal u nás, na zahradě. Zatím nám dovolené vycházejí na střídačku, ale kdyby náhodou ne, nejspíš by přišlo na řadu stříhání.