Dvěma auty, abychom úrodu pobrali. V jednom František, já a čtyři bedny, ve druhém zeť Petr, vnuk Ondra a čtyři bedny. Odjezd od našeho domu v osm nula nula.
V osm nula pět jsme vyjeli z garáže a zabočili vpravo.
„Kluci stojí čumákem vlevo,“ upozornila jsem.
František zastavil, zabrzdil, vypnul motor, vystoupil a vydal se k druhému autu. Zeť Petr vystoupil a vydal se mu naproti. Potkali se v půli cesty, usmáli se a zřejmě krátce pohovořili.
František se vrátil, nastartoval a pokračoval směrem, kudy jezdíme na chalupu vždycky. Petr, který na chalupu vždycky nejezdí, otočil auto a jel za námi.
„Chtěl jet po dálnici, ne?“ zeptala jsem se.
„Jo.“
„A proč teda nejede?“
„Protože jede s náma.“
„A proč jsme nejeli my s nima?“
„Jezdíme TUDY vždycky, ne?“
„A proč bychom nemohli jet někdy JINUDY?“
Kdybych řídila já, tak pojedu sama automaticky taky TUDY. Ale v tomto případě bych zřejmě jela JINUDY, protože je mi jasný, že si to Petr určitě vygůgloval a tudíž to JINUDY bude kratší.
„Slyšíš? Nejspíš si to vygůgloval a tím pádem je to blíž.“
NIC.
„Proč bychom nemohli jet po dálnici?“
„Mohli.“
„Tak proč nejedeme?“
„Protože nejedeme. Po dálnici to můžeme vzít nazpět.“
Odmlčela jsem se, ale ne na dlouho.
„Stejně je to divný, jak děláme spoustu věcí automaticky, vůbec o tom nepřemýšlíme, že by třeba mohla být jiná a třeba i lepší možnost…“
TICHO.
„Síla zvyku – to je dost blbý, ne?“
TICHO.
„Slyšíš?“
„Jo.“
„A co?“
„Já jsem o tom nepřemýšlel.“
„Tak o tom přemýšlej.“
Dlouhé TICHO.
„Tak co?“
NIC.
„Přemýšlíš o tom?“
„Ne.“
„A na co myslíš?“
„Na nic. Řídím.“
Z toho by se jeden… Jeden asi těžko, ale jedna určitě.
Vytanul mi na mysli dávný, leč obdobný, dialog. Bylo nám sedmnáct. Leželi jsme na zádech na dece na pasece v lese. Svítíčko slunilo a štípy muchaly (pokud je vám tolik, co nám, tak si na tohle určitě pamatujete…) a já se zeptala:
„Na co myslíš?“
„Na nic.“
„Jak – na nic?“
„Tak – na nic.“
„Jak můžeš myslet na NIC? To chceš říct, že NEMYSLÍŠ??? To přece nejde!!! MUSÍŠ přece na něco MYSLET! Já pořád na něco myslím!“
U toho projevu jsem, myslím, na dece už rozhodně neležela, nýbrž vyskakovala metr vysoko. Skákat do stropu tam totiž nešlo.
Po čtyřiceti letech společného života, když to vezmu od těch sedmnácti, se mi, chválabohu, už „myslet na nic“ občas podaří. A mám dojem, že právě v těchto okamžicích JSEM. Descartes ať si myslí, co chce.