Večer, krátce poté, co jsme společně vypili sedmičku tokajského a zhlédli film „Bílá Masajka“, se manžel jal okupovat koupelnu v patře. Po delší době, kdy jsem nabyla dojmu, že jednoho krásného dne ji možná opustí, jsem se usadila na záchodě v přízemí. Vzápětí:
„Moniko? Moniko!?! Monikóóóóó!!!“
Do háje! Okamžitě se ve mně vzedme vlna podráždění.
„To už nemám klid ani na záchodě?“ explodovala mi v hlavě klasická věta.
Vnitřním zrakem jsem svého muže viděla povykujícího a stojícího nahoře na schodišti. Jak já to vyvolávání nesnáším!
Kdysi bych veškeré konání a rozjímání přerušila či ukončila a vyběhla zjistit, zda se hroutí celý svět, náš dům nebo jenom můj muž. Abych se dozvěděla, že neví, kde má ponožky, knížku o stříhání ovocných stromů nebo mě.
Pak bylo období, kdy jsem vztekle a důrazně řvala v odpověď:
„JSEM NA ZÁCHODĚ!!!“
Nyní jsem se přiměla zachovat klid i polohu. Pohoda byla ovšem nenávratně ta tam. Spíš tam.
Už se neozval. Když jsem po pěti minutách vstoupila do ložnice, našla jsem ho v posteli, pohodlně uvelebeného, dobře naloženého a obloženého třemi polštáři (včetně mého) a čtoucího Jirotkova (a mého) „Saturnina“ („Kniha mého srdce“ má očividně výsledky). Asi jsem ještě metala blesky. Anebo už ví, ale zatím nedbá... (zvyk je holt železná košile).
„Jen jsem ti chtěl dát pusu a popřát dobrou noc…, “ zubil se.
Co by za to jiná dala!
„Prima. Ale příště na mě prosím nekřič. Nenechám všeho, jenom zavoláš. A nebudu za tebou běhat jako pejsek. Nejsem Masajka.“
„Když mi chceš dát pusu, přijď za mnou,“ připojila bych za jiných okolností. Ne tak teď, mohlo by se mi to vymstít, líbat se na záchodě, to tedy nemusím.
Zpod pokrývky vystrčí ruku a natáhne ji (smířlivě?) ke mně. Čtu to ovšem jako:
„No tak, tak už pojď a neblbni, ať ti tu pusu můžu dát.“
To určitě. Otočím se na patě a hrdě vypluju ze dveří. Abych se vzápětí vrátila a pusu mu dala já. Tak se to dělá.
Smích.
Vzpomněla jsem si na vnučku Johanku. Prošly s dcerou vzdělávacím programem „Respektovat a být respektován“ a Johanka se od malička učí, že když po někom něco chceme, jdeme za ním. Stát na místě, křičet a očekávat, až se dostaví dotyčný k nám, to o respektu zrovna nesvědčí.
Zvyky. Spíš zlozvyky. Přemýšlela jsem, kde se to „běhání“ ve mně vzalo. Ano, v mé původní rodině to tak fungovalo. Platilo nekompromisní pravidlo: Když tě volám, tak se ozvi - které však ve skutečnosti znamenalo: …tak přiběhni. Platilo to i fungovalo, pochopitelně, pouze jednosměrně.
Žili jsme společně s babičkou a dědou. Děda byl krejčí. Výborný. Šil kalhoty, kabáty, obleky, kostýmy. Vypracovat klopy na kabátě či saku, řádně vyžehlit, to nebylo jenom tak. Strávil v krejčovské dílně, vyjma neděle, celé dny. Babička byla vyučená švadlena, samostatně ale nikdy nešila, celý život pomáhala šít dědovi (vykonávala všechny „pomocné“, nicméně velmi důležité práce, když onemocněla, tak se děda nestačil divit a třeba u „pikýrování“ – viz níže – ho brali všichni čerti), krom toho vařila (a kdysi dávno – přede mnou - i pro několik tovaryšů), uklízela, pracovala na poli. Jako dítě jsem často slyšela:
„Růůůženááááá! Pikýrovat!“
„Pikýrování“ bylo ruční (jak jinak tehdy) prošívání tvrdých vyztužených klop drobounkým stehem, který nesměl být „z lícu“ vidět. Ať babička v tu chvíli dělala, co dělala, všechno muselo počkat. Babička přispěchala do dílny, zasedla „k mašině“, což byl - jak jistě tušíte - šicí stroj, na kterou si sako nebo kabát akorát položila, navlíkla náprstek, bez kterého by měla prsty do krve, vzala jehlu, navlíkla nit a pikýrovala.
„Růůůženááááá! Naložit!“
Babička všeho nechala, ať to bylo cokoli, a vystartovala. Cestou se stavila v koupelně namočit „hadru“, což byl obrovský kus těžkého plátna, a s vyždímanou „hadrou“ spěchala do dílny. Tam už děda netrpělivě čekal u „tabule“, což byl speciální stůl asi tak tři krát metr a půl, na kterém děda „kreslil“ (střihy) a stříhal a taky žehlil, obrovskou těžkou žehličkou přes mokrou „hadru“. „Tabula“ vlastně nebyla jenom stolem, ale současně jakousi objemnou truhlou na nohách, do které se vešla spousta věcí: štůčky látek, „příprava“ (což byly např. podšívky, „krajinky“ čili lemovky), krabice knoflíků a špulek nití,… a taky „pecen“, což asi nedokážu popsat: měřilo to asi metr do délky, půl do šířky, tvar nepravidelný, lehce prohnutý, rohy výrazně oblé, vypadalo to tak trochu obrovská fazole nebo jako hroch bez hlavy a nohou a bylo to téměř tak těžké, kostra asi ze dřeva, obalená mnoha vrstvami textilií, zřejmě podobného složení jako „hadra“, alespoň podle vrchní vrstvy soudě. Prostě „pecen“. Kdyš došlo na žehlení, děda ho z útrob "tabule" vylovil, položil nahoru, na "pecen" vytvaroval příslušnou část třeba kabátu, pečlivě vyrovnal a uhladil rukou, babička „naložila“ mokrou „hadru“ a děda přiložil žehličku. Zasyčelo to, zpod žehličky se vyvalila oblaka bílé páry, děda žehličku nadzvedl, babička posunula „hadru“ a tak dál, dokud nebylo vyžehleno. Občas se to neobešlo bez křiku:
„Moc mokrý! (Málo mokrý!)“
Babička „hadru“ spěšně sundala a běžela namočit nebo vykroutit a honem zpět.
Běhala nejen babička, běhala i máma, sice bez „hadry“, ale svižně. A pak i já, zpočátku neochotně, posléze automaticky. Bylo to prostě tak. Tátu si vyvolávat nepamatuju, ale běhaly jsme stejně. Manžel vyrostl v podobném prostředí, jeho babička i maminka byly taky celoživotně v pohotovosti. A to je pak těžké si "to" i jenom uvědomit, ne tak změnit. Ale jde to. Začít ovšem musí ten, komu to nevyhovuje. Tedy ta. Tedy my, dámy. Jinak bychom se změny nedočkaly.