Celé dva týdny jsem měla dojem, že není o čem. Výsledky nic moc. I když - možná ano, ale jiné a jinak, než jsem očekávala. Fakt je, že jsem se do toho nepoložila s intenzitou, kterou měl na mysli. Bylo mi totiž dost mizerně. Bolesti zad, hlavně krční páteř, tím pádem bolely a brněly i ruce, takže jak klávesnice, tak štětce stav zhoršovaly. Z čeho? Jaksi z ničehož nic....
Že by se mi nechtělo malovat? Že by obava z toho, co to se mnou udělá? No, možná. Ale možná taky přece jenom strach z výsledků magnetické rezonance, i když jsem měla pocit, že jsem v tomhle směru tentokrát v klidu... Stažená jak králík. Jenže pak mně začalo docházet něco dalšího. Manžela už dva týdny rovněž bolí záda, strhal se někdy v půli září, když tahal pytle s bramborami (bez komentáře), pak se to po nějakých injekcích apod. zlepšilo, načež se mu v místě vpichů vytvořil zřejmě hematom, který tlačí na nerv, bolesti v noze i v zádech, potíže s chůzí. A tohle se vyvrbilo zhruba v době, když začala záda bolet i mě... No ano, je to tak, výčitky svědomí, pocit viny:
„On, chudáček, má bolesti a přitom jezdí do práce a já si válím šunky doma v teple… a on si to určitě myslí taky...“
A taky strach:
„Ještě i on ...“
Jo, to by časově odpovídalo. Jakmile jsem viditelně a hlavně citelně ochořela i já, výčitky ustoupily. Zmizely, téměř, jakmile jsem si v pátek přečetla opět poněkud podivný popis snímku z MR: něco stejného, ale něco jiného není s čím srovnat, takže opět…??? K paní doktorce jdu až za měsíc, taky bych jí ovšem mohla zavolat, nejspíš bude chtít počkat stejně na další vyšetření, a ne že by nezáleželo na jejím stanovisku, ale stejně se k tomu budu muset postavit nějak i já sama, třeba o nic nejde a nejspíš je to „něco jiného“ stacionární taky.… Brrrr.
V sobotu jsem zabrousila na jedny onkologické stránky. A klikla na poradnu a odpovědnu prof. Vorlíčka, nejpřednějšího to našeho onkologa. To jsem si dala! Co jsem taky čekala? Po přečtení několika kategorických, suchých, studených, nekompromisních a neosobních odpovědí typu „Nevyléčitelné.“, „Při zasažení skeletu nulová šance.“, „Při současném stavu onkologické léčby možná i několik relativně slušných let…“ jsem se sice rozzuřila, ale dostal mě. A pořádně.
Okamžitě se mi vrátila rok stará věta mé onkoložky:
„Zapomeňte na to, že byste se uzdravila.“
OPĚT MĚ TO DOSTALO! I tehdy jsem se rozzuřila, ale tehdy až pak a jen uvnitř. Zatraceně!!! Proč? Vždyť přece vím, že "léčba" není jenom „to“ zevní, ale že svého „doktora“ máme každý v sobě... Vím to, vím to, vím to, vím, vím, vím, vím, vím. A stejně... Probrečela jsem večer (část, asi dvě hodiny) a měla pocit bezbřehé marnosti. Manžel mě držel v náručí, hladil a mlčel, protože co taky na to může říct, ale poslouchal mě, a já mezi slzami mluvila a zuřila a mluvila a zoufala si a litovala se a propadala beznaději. Ovšem to, že jsem „to“ nenechala v sobě, lze vidět jako pokrok. Taky to nemá lehký. Čert ví, z čeho ty záda bolí jeho.
V neděli ráno jsem už zase jen zuřila. UŽ JSEM SE ZASE NADECHLA A NEDÁM SE. To, že pan profesor a spol. nevidí za hranice onkologie (tím nikterak nesnižuji jeho kvality, schopnosti, význam a jsem jak onkologii, tak onkologům vděčná), mně přece nemůže vzít to, co celou svou bytostí vím: to, že je nemoc nevyléčitelná prostředky vědecké medicíny ještě neznamená, že je nevyléčitelná.
Svůj strach, své pochybnosti, marnost i vztek, jsem dostala na papír, docela hnusný pohled.
Ustát se. Nenechat se, nedat se. Jistota, sebejistota... KLID.
Dostala jsem chuť všem (nebo aspoň některým) těm zdeptaným "chudinkám", který věří, že když je nezachrání profesor Vorlíček, tak už nikdo a nic, pomoct. Hm. V první řadě se ovšem jako chudinka musím přestat chovat a cítit já. Co cítit, nevyrábět ji, o to jde. Zatraceně!!!
A je vymalováno. To zas bylo!